Boží Jméno procházelo podobnou cenzurou jako Boží slovo. Jsou mezi námi ti, kteří pamatují, že za socialismu byla Bible zakázána, v knihkupectvích ji nebylo možné koupit. Totalitní režimy však nebyly jen komunistické a socialistické. V historii byli lidé podobně jako biblický Daniel a jeho přátelé upalováni zaživa či házeni lvům jen proto, že odmítali uctívat pohanská božstva, nejen v Babylonii. Římané zakazovali číst na veřejnosti Písmo a vyslovovat Boží Jméno zapsané jako JHVH (v anglicky mluvících zemích, kde se J vyslovuje jako „dž“ a rozlišuje se výslovnost „V“ a „W“, se píše jako YHWH).

Boží jméno JHVH se na dopisu z Lakíše vyskytuje hned dvakrát. CC-BY-SA-PD-old

Slova jsou v hebrejštině zapsaná souhláskami, včetně Božího jména JHVH (zvané též tetragrammaton = čtyři písmena). Aby bylo možno hebrejská slova vyslovit, je třeba k souhláskám doplnit samohlásky. Původní paleohebrejské písmo používané v době prvního Chrámu, před babylonským zajetím, neobsahovalo informaci o výslovnosti slov, protože hebrejsky mluvili všichni. Za sedmdesát let, po návratu z Babylonu mluvili mnozí aramejsky a k zápisu hebrejštiny se začalo používat aramejské čtvercové písmo.

Když byli Židé po zničení Chrámu v roce 70 n.l. postupně rozptýleni do celého světa a jazyky národů, mezi nimiž žili, se staly jejich rodnými jazyky, hrozilo, že se ztratí znalost výslovnosti méně běžných slov. Hebrejština se mnohde omezovala na bohoslužby, tedy na slovní zásobu Tanachu, kde při výslovnosti méně často čtených pasáží někteří tápali. Asi od roku 600 n.l. proto písaři přepisující rukopisy zavedli systém značek pro samohlásky, tzv. nikudot, jimiž souhlásky doplnili. Usnadnili tím čtení a zachytili a také standardizovali pravidla výslovnosti.

Nepostupovali tak však u všech slov. V důsledku římského tlaku písaři opatřili písmena tvořící Boží jméno JHVH samohláskami jiných slov, aby čtenáře vedli k výslovnosti zástupných slov a chránili je před rizikem perzekucí a hrdelních trestů v případě, že by Boží jméno vyslovovali přesně podle podle pravidel výslovnosti JHVH. Dalším důvodem bylo, aby pohané Boží jméno neznesvěcovali tím, že by ho vyslovovali nehodně.

Když se tedy četlo nebo citovalo Písmo, vyslovovalo se místo JHVH Adonaj (=Pán) nebo HaŠem (=to Jméno). Mnohé komunity se tímto pravidlem řídí doposud. Ta čtyři písmena, JHVH, se vyskytují v Písmu skoro sedm tisíckrát. V dobách Rút se lidé tímto Slovem zdravili a žehnali si jím. Když Áron a jeho synové dávali lidu požehnání (Deuteronomium 6,4), žehnali (v překladu) takto: „Slyš, Izraeli, JAHVEH je náš Bůh, JAHVEH jeden (echad)“. Od doby útisku ale kněží žehnali (v překladu) takto: "Slyš, Izraeli, Pán (ADONAJ) je náš Bůh, Pán (ADONAJ) (je) jeden". "Š´ma Israel, adonaj eloheinu, adonaj echad."

Jak je to s mocí, která toto Jméno provází? Když se newyorské Obchodní centrum zřítilo, všude byla spousta suti a jedovatých zplodin a lidé hledali útočiště, našli ho někteří v nedalekém dřevěném kostele z doby Abrahama Lincolna. Jako zázrakem zůstal neporušený. Je na něm na dvou místech napsané Jméno: JHVH. Když se blížila tornáda, lidé bednili své domy a odjížděli. Ti věřící, kteří na ně napsali toto Jméno, svědčili, že je pak našli neporušené.

Když pak po dva tisíce let nebyla výslovnost Božího Jména obecně známa, lidé ho vyslovovali různě, "Jehovah", "Jahveh", "Jihveh", "Jahuvahu" atd., všemi možnými způsoby. Podobně nevázaně a různě lidé mluvili a vyučovali o Božím charakteru, protože jméno je jen jiným slovem pro charakter.

JHVH v paleohebrejském písmu; přepis ze stély moábského krále Méši. Brave heart, CC-BY-SA-PD-self

JHVH – to jsou písmena naší abecedy, jimiž se přepisují hebrejská písmena JUD-HEJ-VAV-HEJ. I dnes se hebrejština zapisuje aramejským kvadrátním písmem, ale původní paleohebrejština užívala značky: JUD jako značku pro ruku, HEJ jako značku pro panáčka s rukama nahoře, v údivu nebo upozorňujícího na něco, VAV jako značku pro kolík či hřebík. Proto tento zápis lidé čtou i jako zprávu o ukřižování: RUKA-PODÍVEJ-HŘEBÍK-PODÍVEJ. Proč ne? Boží myšlení není jako myšlení naše..

Zkrácený vývoj písmene A v hebrejštině. Zleva doprava od piktografu přes střední a pozdní hebrejštině až k hebrejštině moderní. J. Benner, www.ancient-hebrew.org

V Janovi je zapsáno, že Ježíš řekl, když se před učedníky modlil k Otci: „zjevil jsem tvé (=Otcovo) jméno lidem“ (J 17,6) a „zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno“ (echad) (J 17, 11), a „zachovával jsem je a střežil ve tvém jménu, které jsi mi dal, a nikdo z nich nezahynul..“ (J 17,12). A „dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou mne miluješ, byla v nich, a i já abych byl v nich“. (J 17,26). Tady je jasně vidět, že Božím charakterem či jinak, jménem, je láska, která sjednocuje.

Abychom se nedopouštěli cenzury Božího jména, přidržujeme se i na těchto stránkách zápisu JHVH s výslovností JAHVEH, namísto Hospodin či Pán, tam, kde je v textu Písma JHVH.

Jak vyslovovat Boží jméno

Na těchto stránkách jsme od roku 2009 referovali o výsledcích bádání o výslovnosti Božího jména, které přinášel biblický učenec PhD. Nehemia Gordon. Ten se při svém studiu manuskriptů podle svých slov snažil zjistit, jak se má Boží jméno správně vyslovovat. Tady je jeho historka o tom, jak ke svému objevu dospěl, i jeho závěry:

Procházel jeden ze dvou nejvýznamnějších rukopisů SZ, Aleppo kodex, a hledal všechna místa, kde bylo toto jméno zapsáno, protože předpokládal, že písař věděl, jaká je správná výslovnost Božího jména, a že ji někde chtě či nechtě prozradil. Když na první takové místo narazil, měl telefonát a někdo mu sdělil, že věž Obchodního centra v New Yorku zasáhlo letadlo. Pokračoval v práci a zanedlouho nalezl druhé místo, kde byla zanesena značka pro plnou výslovnost jména JHVH – Jehovah. V tu chvíli mu volali podruhé, byla zasažena i druhá věž Obchodního centra..

Od té doby prozkoumal s pomocníky již více než dva tisíce známých hebrejských rukopisů Tanachu – Starého zákona, a našli mnoho míst, kde písaři výslovnost tohoto místa „prozradili“. Ve všech případech JEHOVAH, nikdy jinak. Více na Nehemiaswall.com a v knize Nehemia Gordon: Shattering the Conspiracy of Silence (2012, Hilkiah Press Inc., ISBN-10‎ 0983098123).

Textové důkazy, že se Boží jméno nevyslovuje „Jehovah“

Gordonovy závěry systematicky prověřili badatelé sefardských hebrejských rukopisů z rodiny Van Rensburgových. Justin J. Van Rensburg připravil sérii vyučování, kde ukázal prostřednictvím videí a rozborem stejných manuskriptů, na něž odkazoval Dr. Gordon (dále jen NG), že jeho učení o výslovnosti Božího jména je chybné. Své tvrzení dokládá následovně: 

1. NG tvrdí, že JHVH/YHWH (= „čtyři písmena“, „tetragrammaton“) vznikl jako zkrácený záznam hebrejského slovesa „být“ ve třech časech: HAJAH – HOVEH – JIHJEH (= ten, který byl – ten, který je – ten, který bude), a že písmena vybraná z této trojice skládají jméno JEHOVAH. Tato tři slova však čte v rozporu s pravidly hebrejštiny zleva doprava, zatímco písmena tvořící jméno JHVH čte (i píše) zprava doleva. Pokud by četl a zkracoval správně podle hebrejštiny, dospěl by k "HAHOVE".
   "HAJAH, HOVE, JIHJEH" je ustálené spojení, jež nacházíme v hebrejských sefardských manuskriptech Zjevení 4,8 či v židovských modlitebních knihách. V hebrejštině, která se čte zprava doleva, se HAJAH píše vpravo a čte se jako první a JIHJEH se píše vlevo a čte se jako poslední z této trojice. NG však toto pořadí v rozporu s pravidly hebrejštiny obrátil. Když tedy vzal z „prvního“ slova JIHJEH písmeno J, ze druhého slova HOVEH písmena HV, a z „posledního“ HAJAH písmeno H, mohl z těchto písmen sestavit tetragrammaton. Protože však přitom četl tato slova zleva doprava, znělo to jako obvyklý hebrejský výraz, takže posluchači chybu nezaregistrovali.
2. NG dále tvrdí, že tetragrammaton vznikl na základě Exodu 3,14-15: Bůh Mojžíšovi odpověděl: JSEM, KTERÝ JSEM. A pokračoval: Toto řekneš synům Izraele: JSEM mě poslal k vám ..EHIJE AŠER EHIJE.. EHIJE šelachani alechem.. Bůh ještě Mojžíšovi řekl: Toto řekneš synům Izraele: JHVH, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův mě poslal k vám. Toto je mé jméno navěky, toto je mé připomenutí z generace na generaci.
   NG má pravdu v tom, že sloveso EHIJE je vysvětlením slov HAJAH-HOVEH-JIHJEH, nikoli jejich zkrácením.
3. Protože je hebrejský zápis jména JHVH tvořen samými souhláskami, jsou k jeho vyslovení nutné samohlásky. NG prohlašuje, že výslovnost tohoto jména nebyla po tisíc let známá, a že jemu Stvořitel dovolil tuto výslovnost objevit poté, co patnáct let studoval staré rukopisy: že jsou to samohlásky E – O – A; v hebrejštině se označují značkami šva – cholam – kamec. Tvrzení o tisíci letech, kdy výslovnost nebyla známá, je ale nepravdivé, protože se tato kombinace samohlásek u jména JHVH vyskytuje 1) v šesti ze sedmi nejdůležitějších rukopisech Starého zákona, 2) ve všech tištěných biblích s texty Starého zákona počínaje první tištěnou Tórou (1482), přes Polyglot Bible (1520), Second Rabbinical Bible (1525-1527), Ben Chayim text, který se stal základním textem pro dalších 400 let, Kittlovu Biblia Hebraica (1937), Biblia Hebraica Stuttgartensia (1967) po Westminster Leningrad Codex (2009) a 3) v anglických překladech od William Tyndale (1530), The Great Bible (1539), Geneva Bible (1560), Bishop´s Bible (1568), King James Version (1611), Webster´s Bible (1833), Young´s Literal Translation (1862), English Revised Version (1885), Darby Bible (1890), American Standard Version (1901), Living Bible (1971), Green´s Literal Translation (1985) píšící JEHOVAH (angličtina tehdy vyslovovala J jako „J“ nebo „Y“, nikoli jako „DŽ“). Websterův slovník z roku 1913 má hesla „JEHOVIST“ a „ADONIST“ k označení lidí, kteří zastávají názor, že samohlásky A-O-E ve jménu JHVH, které se má číst jako JEHOVAH, jsou skutečnými samohláskami tohoto jména (=jehovisté) oproti těm, kteří se domnívají, že tyto samohlásky náleží slovu ADONAJ (=adonisté). Tato diskuse tedy probíhala po staletí a probíhá dodnes. Tvrzení, že jde o nový objev, proto nelze považovat za věrohodné. NG nemohl cholam jako samohlásku nad jménem JHVH „objevit“.
4. Toto souvisí s jevem, který se objevuje v rukopisech, a který se nazývá KETIV QERE (ketiv znamená „psáno“ a qere znamená „vyslovováno“). Některá slova jsou označena samohláskymi slov, která se čtou místo nich. Vyslovují se proto jinak než podle zapsaných samohlásek. Důvodem k tomu byla snaha nahradit některá drsná slova (například hemeroidy v Dt 28,27) označená symbolem odkazujícím na lépe znějící eufemismy na okraji nebo opravit chyby v textu. Ta slova na okraji už nejsou samohláskami označena, protože jejich samohlásky nese to slovo v textu, které se číst nemá. Ketiv qere perpetuum je pak jev, kdy se slovo, které se má číst jinak než jak je zapsané, vyskytuje tak často, že se už na okraji nepsala poznámka, která by to pro každý výskyt specifikovala, protože to všichni věděli. Soubor textů Starého zákona byl dokompletován ještě před naším letopočtem. Samohlásky (na obrázku označené modře) byly doplněny v pátém století našeho letopočtu či později a jsou cennou informací o tom, jak se biblický text před více než tisíciletím četl tradičně, nikoli jak se četl původně. Souhlásky Božího jména JHVH jsou známé, ohledně nich není žádného sporu.
5. V době kolem přelomu letopočtu bylo zakázáno Boží jméno vyslovovat, aby nedošlo k jeho nevhodnému použití, například při zlořečení, což se trestalo smrtí. Leviticus 24,16 píše: Ten, kdo zlořečí Božímu jménu, musí být usmrcen. Když ale Septuaginta překládala tento verš ve 3. století př.n.l. do řečtiny, přeložila ho takto: „Ten, kdo vyslovuje jméno Pána, musí být usmrcen.“
6. Společenství Jachad písařů svitků v Kumránu u Mrtvého moře kolem 2. století př. n.l. se řídilo pravidly komunity, k nimž patřil zákaz vyslovovat jméno JHVH pod hrozbou trvalé exkomunikace. Že toto pravidlo dodržovali, je zřejmé z chyb, které při opisování dělali, i ze způsobů, jakými je opravovali. Písaři opisovali texty, ve kterých se toto jméno vyskytovalo často. Například ve třetí kapitole slavného svitku Izajáše, kde se vyskytuje JHVH i ADONAJ, někdy omylem napsali ADONAJ místo JHVH či naopak, JHVH místo ADONAJ (verše 17-18). Chyby dělal i korektor, který „opravil“ i to, co bylo napsáno správně. K takovým chybám může dojít jedině tehdy, když se zapsané jméno JHVH vyslovuje jako "ADONAJ".

Co ale když se obě slova vyskytují hned vedle sebe, jako v případě titulování Stvořitele „Pán JHVH = ADONAJ JHVH"? Pouhá náhrada ADONAJ za JHVH by přinesla „ADONAJ, ADONAJ“, což je zesílení či důraz, jako při volání, jež by změnilo význam. Problém se vyřešil tak, že se ADONAJ JHVH vyslovovalo jako "ADONAJ ELOHIM", přičemž se JHVH opatřovalo značkami samohlásek slova ELOHIM. Kdo by četl JHVH podle těchto samohlásek, dospěl by k "JEHOVIH". Podle pravidla hrdelních hlásek se složené šva ve slovu ELOHIM pod ALEF změnilo na jednoduché šva pod JOD u JHVH. Také chyba písaře ve velkém svitku Izajáše 50,5 prozradila, jak se vyslovoval Boží titul vyskytující se vedle jeho jména ADONAJ JHVH: "ADONAJ ELOHIM".

Mišna, která pochází z let 190-230 n.l., píše v oddílu Tamid 7.2, že v období druhého Chrámu bylo jméno JHVH vyslovováno pouze v Chrámu. Mimo Chrám se místo něho vyslovovalo zástupné slovo. V Sanhedrin 10.1 cituje Mišna abba Šaula, který řekl, že ve světě, který přijde, nemá ten, kdo vyslovuje Boží jméno tak, jak je zapsáno, žádný podíl. V babylonském Talmudu z let 450-550 př. n.l. je napsáno, že Římané odsoudili k smrti upálením rabína Chanina ben Teradyona za to, že vyslovoval Boží jméno podle jeho hlásek. V oddíle Kidušin 71a.11 i Pesachim 50a.18 je napsáno, že Stvořitel sám o sobě řekl, že je psán JH.. a vyslovuje se AD.. - jako kdyby s cenzurou svého jména souhlasil. Tuto pokřivenou tradici autocenzury zaznamenali i církevní otcové, například Origenes.

NG se odvolává na tvrzení rabína Jákoba Bachracha, který tvrdil, že samohlásky jména JHVH ze slova ADONAJ nepocházejí – a to ani jedna z těch tří. Dále NG tvrdí, že ketiv qere perpetuum pro JHVH neplatí. Toto tvrzení opírá stejně jako J. Bachrach o předpoklad, že samohlásky pro slovo ADONAJ se od samohlásek pro JHVH liší. Mají v tom ale pravdu?

V hebrejštině existuje řada slov, u nichž se samohláska kamec (A) v jednotném čísle zkracuje na samohlásku šva (E) u delších tvarů stejného slova, například v množném čísle; současně se posouvá i přízvuk, který je vždy na poslední slabice, například gadol – gedolam.

Zkrácení samohlásky kamec na šva není nic neobvyklého a zcela odpovídá pravidlům hebrejské gramatiky, konkrétně pravidlu hrdelních hlásek, které říká, že ke zkrácení (například kamec na šva) dochází vždy, je-li dlouhá samohláska pod písmenem ALEF a mění se na kratší samohlásku pod JOD. Hrdelní hláska ALEF je prvním písmenem slova ADON. Zde se proto v delším tvaru slova o třech slabikách ADONAJ (můj pán) mění kamec na složené šva. Podobně se mění kamec ve slovu ATON (oslice), též začínající písmenem ALEF, na složené šva v množném čísle – ATONOT.

Z výše uvedeného vyplývá, že se NG při svém chybném závěru, že slova ADONAJ a JHVH nemají stejné samohlásky, opíral o tvrzení J. Bachracha, které je falešné. Proč ani jeden z nich nemá pravdu? Protože:
• Samohlásky u slova ADONAJ a Božího jména JHVH jsou z hlediska gramatiky shodné
• Znaménka pro samohlásky byla doplněna až dlouho poté, co se místo JHVH četlo "ADONAJ"
• Doplněné samohlásky zachycují tradiční, nikoli skutečný způsob vyslovování jména JHVH

Proč chybí prostřední samohláska cholam (O) ve jménu JHVH?

NG tvrdí, že je to proto, aby bylo lidem zabráněno toto jméno vyslovovat. Kolem přelomu letopočtu zákaz vyslovovat Boží jméno skutečně platil. Jeho porušování se trestalo smrtí. Souhlásky tohoto jména byly známé vždy, ale značky pro samohlásky byly doplněny až po roce 500 n.l. NG tvrdí, že písaři, kteří samohlásky doplňovali, záměrně vynechali znaménko pro prostřední samohlásku, cholam, aby tím vyslovování Božího jména zabránili. Je toto tvrzení pravdivé, nebo jde jen o zbožné přání NG? Proč cholam chybí? Aby se zakryla skutečná výslovnost Božího jména a zabránilo se tak nesprávnému vyslovování Božího jména, nebo je zde ještě jiný důvod?

Nejdůležitějších hebrejských manuskriptů Starého zákona je sedm: Aleppo kodex, Leningradský kodex, kodex 4445 z Britského muzea, Kairo kodex, Sassoon 507, Sassoon 1053 a Petrohradský kodex. V některých cholam v tetragrammatonu JHVH chybí, v jiných nechybí. To je dáno přístupem jejich písařů.

Při spojení slov ADONAJ JHVH jsou ve jménu JHVH zapsány samohlásky slova ELOHIM, protože nelze opakovat "ADONAJ, ADONAJ"; Boží jméno s jeho titutem Pán není totožné s voláním „Pane, Pane“. V některých manuskriptech (Leningradský kodex, Kairo kodex a Sassoon kodex) je v těchto případech u JHVH zapsaná jen první a poslední samohláska a cholam chybí. Je to proto, aby lidé, kteří měli místo JHVH přečíst zástupné slovo „ELOHIM“, nepřečetli omylem náhradní samohlásky slova ELOHIM s Božím jménem, čímž by Boží jméno zkomolili a četli jako "JEHOVIH".

Existují však případy i u spojení slov ADONAJ JHVH, jako v Leningradském kodexu Jer 7,20, kde se písař „upsal“ a skutečně cholam ve jménu JHVH napsal. Pokud by se vyslovilo s tímto O, znělo by „JEHOVIH“. Toto „upsání“ je konzistentní a nikdy neumožňuje jinou výslovnost. Je to proto, že písař při psaní JHVH říká „ELOHIM“.

Písař Aleppo kodexu, jeden z nejlepších písařů Aharon Ben Ašer, systematicky vynechával cholam (O) ve slovu ADONAJ, takže ho vynechal i u JHVH, do něhož vpisoval náhradní samohlásky zástupného slova ADONAJ. Totéž dělal, když do jména JHVH vpisoval náhradní samohlásky slova ELOHIM, u kteréhož slova také cholam (O) vynechával. Písaři skupiny manuskriptů, mezi něž patří Sassoon 507, psali naopak cholam jak ve slovu ADONAJ, tak i ve slovu ELOHIM, což se projevilo při zápisu náhradních samohlásek do jména JHVH, jež by se pak mohlo komolit jako "JEHOVAH" a "JEHOVIH".

Svědectví sousedních písmen

Výslovnost Božího jména JHVH je stejně jako výslovnost ostatních slov ovlivněna písmeny, která s ním sousedí. Platí to jak pro písmena před nimi, tak i po nich. 

Mezi písmena před slovy patří předložkové předpony L (Lamed), B (BET) a K (KAF), které se připojují k následujícím slovům. Nesou zpravidla samohlásku šva. Pokud by však slovo, se kterým se pojí, začínalo též souhláskou se šva, pak tyto předložkové předpony a spojka dostávají samohlásku I (chirek), a je-li sousedním písmenem JOD, toto se při výslovnosti vypouští a dochází ke zkracování. Například „tvoje záchrana“ – JEŠUATECHA se zkracuje na BIŠUATECHA – „ve tvé záchraně“.

Začíná-li slovo souhláskou, která nese složenou šva (segol-šva nebo patach-šva), typicky ALEF, přebírá přidaná předložková předpona tu část samohlásky, která se pojí se šva – tedy patach nebo segol, a může dojít ke zkrácení: BAAŠER, BEEMET..

Dalším písmenem připojovaným na začátek slov je spojka V (VAV) s významem „a“ či „nebo“, která zpravidla nese samohlásku šva, ale před slovem začínajícím na souhlásku nesoucí šva nebo před retnými hláskami (b, m, p) se její samohláska mění na U (šuruk). Začíná-li slovo, s nímž se tato spojka pojí, na JOD, které nese šva, dostává VAV samohlásku chirek a dochází ke zkracování: U JEHORAM – VIHORAM, u JEHOŠAFAT – VIHOŠAFAT. Pokud by se JHVH četlo "JEHOVAH", muselo by se toto spojení číst "VIHOVAH". Spojka V však před JHVH nese samohlásku „A“ (patach) a čte se „VA“, protože JHVH nese zástupné samohlásky slova ADONAJ; celé spojení se tedy čte VADONAJ.

Označení JHVH samohláskami šva – cholam – kamec je převzato ze slova ADONAJ, Podobně slovo ELOHIM se ve spojení s VAV čte VELOHIM. Je-li JHVH opatřeno samohláskami šva – cholam – chirek, znamená to, že pocházejí ze slova ELOHIM, což nastává v případě, kdy je ELOHIM hned vedle JHVH. Zástupné samohlásky navádějí čtenáře, aby místo JHVH četl buď "ADONAJ" (ve většině případů) nebo "ELOHIM". Toto opatření pochází z doby kolem přelomu letopočtu, kdy bylo Boží jméno zakázáno vyslovovat pod trestem smrti.

Technické jazykové důkazy z Masoretského textu, že samohlásky ve jménu JHVH jsou samohláskami slova ADONAJ

1. Těsné sousedství JHVH a slova ADONAJ
Podle pravidel hebrejštiny nelze těsně za sebou vyslovit dvě stejná slova, nemá-li to posunout význam, například vytvořit zesílení jako při volání. Je-li JHVH hned vedle slova ADONAJ, pokud by bylo jméno JHVH opatřeno samohláskami šva, cholam, kamec, nebyl by žádný problém vyslovovat „ADONAJ JEHOVAH“ nebo „JEHOVAH ADONAJ“. Jenže v textu vidíme, že sousedí-li JHVH se slovem ADONAJ, je pod VAV opatřeno vždy samohláskou chirek – „i“, takže by se vyslovovalo „JEHOVIH“. Co to znamená? V tomto případě je JHVH označeno samohláskami slova ELOHIM, aby se dvakrát za sebou neopakovalo stejné slovo, ADONAJ.

Odpověď na otázku, zda jsou tyto samohlásky šva, cholam a kamec samohláskami slova ADONAJ, nebo zda patří jménu JEHOVAH, nám poskytuje samotný text Tanachu. Písaři masoretských textů Písma, mezi nimiž vynikal písař Aleppo kodexu Aharon ben Ašer, byli velice přesní a zanechali nám materiál, z něhož lze jasně vidět, že samohlásky ve jménu JHVH patří slovu ADONAJ, nikoli JEHOVAH. První tři důkazy se opírají o předpony slov, dalších pět důkazů je odvozeno od přípon. Všechny hlavní kodexy Tanachu, Aleppo, Leningradský, 4445 z Britského Muzea, Cairo, Sassoon 507 i Sassoon 1053 svědčí o tomtéž.

Jer 7,20 v Aleppo kodexu: ADONAJ JHVH; JHVH je zde se souhláskami slova ELOHIM šva, cholam, chirek. V opačném pořadí, JHVH ADONAJ, vidíme ve stejném kodexu totéž v Žalmu 140,8. V Leningradském kodexu vidíme totéž, v Ezechielovi 11,16 ADONAJ JHVH a v Žalmu 140,8 JHVH ADONAJ. V obou případech jsou na souhláskách JHVH zapsány samohlásky slova ELOHIM. V Cairo kodexu Ez 34,11 vidíme výslovnost „ADONAJ ELOHIM“ na ADONAJ JHVH a v Abakukovi 3,19 „ELOHIM ADONAJ“ na JHVH ADONAJ. Kodex Sassoon 1053 čte „ADONAJ ELOHIM“ místo ADONAJ JHVH v Žalmu 73,28 a Sassoon 507 zvaný též Koruna Damašku čte „ADONAJ ELOHIM“ na ADONAJ JHVH v Genesis 15,2. Tento jev se vyskytuje dokonce i v Petrohradském kodexu, který typicky ve jménu JHVH znaménka pro samohlásky nepoužívá. Cítí ale potřebu pomoci čtenáři s výslovností spojení ADONAJ JHVH, například v Ez 34,11.

Tito písaři nám tedy říkají, že samohlásky JHVH náleží slovu ADONAJ, a v případech, kdy se JHVH vyskytuje hned vedle slova ADONAJ, nese samohlásky slova ELOHIM, protože nelze dvakrát po sobě opakovat slovo ADONAJ, aniž by to změnilo význam. Tento jev ale není jediný, jenž nám ukazuje, jak jméno JHVH vyslovovat.

2. Předpony LAMED, BET, KAF a jejich samohlásky
Podívejme se teď na předpony s vícero významy: LAMED („k“, „pro“ „od“, „koho“), BET („v“, „s“, „čím“, „přes“, „mezi“, či dokonce „proti“) a KAF („jak“, „podobně jako“, „podle“, „kdy“). Všechny tyto předpony jsou normálně označeny samohláskou šva, ale přijímají jinou samohlásku, jsou-li připojeny ke slovu ADONAJ, nebo ke jménu začínajícím „JEHO“, jako ve jménu JEHORAM ve 2Kr 1,17. I zde se při přidání předpony LAMED se samohláskou chirek nečte šva pod J, čímž vzniká spojení LIHORAM, „k Jehoramovi“. Podobně LIHOACHAZ ve 2Kr 13,7; LIHOŠAFAT v 1Kr 22,52 či LIHOŠUA v Joz 15,13 - vše v Aleppo kodexu.

3. Pravidlo odpovídající samohlásky
Začíná-li slovo souhláskou nesoucí složenou šva, pak předložkové předpony LAMED, BET a KAF přebírají samohlásku se šva spojenou, nikoli samotnou šva. Například u slova AŠER, kde je ALEF označené složenou šva a čte se „a“, při přidání předložkové předpony KAF tato přijímá „a“ a slovo se vyslovuje „KAAŠER“ (Ž 33,22). Při přidání BET ke slovu EMET vzniká „BEEMET“, „v pravdě“ (Ž 145,18). Při rychlém vyslovování dochází ke zkrácení, kdy se nevyslovuje například LEELOHIM, ale jen LELOHIM (Ž 42,3).

Je-li JHVH opatřeno samohláskami šva, cholam a chirek, mají tyto samohlásky čtenáři pomoci číst zástupné slovo ELOHIM tam, kde by se četlo "JEHOVIH". Jak toto tvrzení dokázat? V Žalmu 68,21 se vyskytuje JHVH s předložkovou předponou LAMED, kterou písař Aleppo kodexu označil samohláskou cere, jež se vyslovuje „e“. Již jsme viděli, že připojením LAMED ke slovu začínajícímu na JOD, jako u JEHORAM, se samohláska patřící k JOD nečte a vznikne LIHORAM, ale připojením LAMED ke slovu ELOHIM vznikne LELOHIM. Pokud by tedy LAMED patřilo k JHVH, měl by čtenář číst „LIHOVIH“. Jenže písař Aleppo kodexu mu předepsal číst LAMED nikoli jako „LI“, ale jako „LE“, což znamená, že připojené slovo nemůže začínat na JOD a nemůže to tedy být JHVH. Vede to ke čtení zástupného slova, LEELOHIM, zkráceně LELOHIM. Podobně, předložkové předpony LAMED, BET, KAF se slovem ADONAJ přijímají samohlásku „a“, takže vzniká BADONAJ (Ž 73,28), KADONAJ (Iz 24,2) a LADONAJ (Jer 46,10). Co říkají Aleppo kodex i další spolehlivé rukopisy o samohláskách těchto tří předložkových předpon při jejich připojení k JHVH? BAJHVH (Ž 34,3), KAJHVH (1Sa 2,2) a LAJHVH (Ž 34,4). Jde o jasný důkaz, že se zde má místo JHVH vyslovovat zástupné slovo ADONAJ. Skutečnost, že neexistuje manuskript, který by při spojení LAMED s JHVH uváděl čtení „LIHOVAH“, ale všude je jen LAJHVH, tedy dokazuje, že jméno JHVH je opatřeno samohláskami slova ADONAJ, které je třeba číst místo Božího jména JHVH.

4. Svědectví samohlásky u spojky VAV
Stejný jev vidíme i v případech, kde je před slovem spojka VAV, „a“. VAV je normálně označená jednoduchou dvojtečkou, šva. Následuje-li po VAV písmeno, které je označené šva, přebírá VAV samohlásku šuruk, „u“, protože není možné, aby dvě písmena vedle sebe byla obě označena šva. Taktéž, pojí-li se VAV s retnými souhláskami, nese samohlásku „u“, šuruk. Začíná-li slovo po spojce VAV souhláskou JOD, přijímá tato spojka chirek, tedy „i“: JEHORAM se spojkou VAV se pak čte „VIHORAM“, JEHOŠAFAT se čte „VIHOŠAFAT“, JEHOŠUA se vyslovuje „VIHOŠUA“. Pokud by tedy byla spojka VAV před JHVH, jež by se mělo číst JEHOVAH, jak tvrdí NG, muselo by se podle tohoto gramatického pravidla číst toto spojení „VIHOVAH“. Spojka VAV připojená ke slovu ADONAJ však přebírá samohlásku prvního písmene, takže toto spojení se čte „VADONAJ“, a VAV se slovem ELOHIM se čte „VELOHIM“. Co ukazují kodexy? Čtení VAV ve spojení s JHVH je označeno jako patach, tedy „a“. V Aleppo kodexu je to např. v Žalmech 27,10; 34,8; 34,18. Totéž najdeme i v Leningradském, Petrohradském či Cairo kodexu, v kodexu 4445 i v kodexech Sassoon. Písaři tak upozorňují čtenáře, že má číst ADONAJ tam, kde je napsáno „JHVH“.

5. Předpona MIN, MEM-NUN připojená ke slovu a její význam pro výslovnost JHVH
Při připojení MIN coby předpony k následujícímu slovu tato vždy ztrácí NUN a připojuje se pouze jako MEM, získává jako samohlásku chirek, takže se čte „mi“ a navíc zdvojuje dageš (přízvuk) v následující souhlásce. Platí i další pravidlo, že při připojení MIN ke slovu začínajícím na JOD se šva dochází ke zkrácení – šva mizí a JOD se nevyslovuje. I v tomto případě MEM přijímá chirek, takže se vyslovuje „MI“. Příklady z Aleppo kodexu: Připojí-li se MIN k výrazu JEMINO = jeho pravá ruka, nečte se MIJEMINO, ale vypouští se JOD, čímž vznikne MIMINO (Dt 33,2). V Joz 7,2 se MIN připojené ke slovu JERICHO čte MIRICHO. V 1Kr 13,12 se MIN připojené ke jménu JEHUDA čte MIHUDA. Pokud by tedy bylo MIN připojené k JHVH, jež by se vyslovovalo "JEHOVAH", mělo by se toto spojení vyslovit "MIHOVAH“. Jak se vyslovuje MEM připojené ke slovu začínajícímu na ALEF jako ve slovu ADONAJ? Zde platí pravidlo, že MEM před ALEF přijímá samohlásku cere, takže se vyslovuje „ME“, a ALEF jako hrdelní hláska nikdy nenese přízvuk (dageš). Například MEAJIN (= odkud) v Joz 2,4 nebo MEEREC (= ze země) v Dt 29,21 či MEADONAV (= od jeho pána) v Jb 3,19. A jak se vyslovuje MIN připojené k JHVH? Nejen v Aleppo kodexu (1Sa 24,7; Iz 40,27; 1Kr 2,15), ale i v dalších bez výjimky (Leningradský kodex Ž 33,8; Cairo kodex 1Kr 2,15; 4445 Nu 32,22; Sassoon Gn 18,14; 1Kr 2,15; Petrohradský 29,14), se MEM vyslovuje jako „ME“ , protože písař označil JHVH samohláskami slova ADONAJ.

6. Předpona ŠIN
Šin může znamenat „kdo“, „komu“ nebo „který“, protože je zkráceninou slova EŠER. Je-li ŠIN připojeno ke slovu začínajícímu na JOD, přijímá samohlásku „e“ segol, a JOD dostává dageš, není-li slovem, jehož je součástí, sloveso ve tvaru piel. Vidíme to v Ž 123,2 či 137,8. Tou výjimkou se ale netřeba zabývat, protože JHVH není slovesem ve tvaru piel. Pokud by tedy bylo ŠIN připojené k JHVH, jež by se vyslovovalo "JEHOVAH", mělo by se toto spojení vyslovit „ŠEJEHOVAH“. Jak se vyslovuje ŠIN připojené ke slovu začínajícímu na ALEF jako ve slovu ADONAJ? Také zde platí pravidlo, že ŠIN přijímá samohlásku „e“ segol, ale následující ALEF jako hrdelní hláska nemůže přijmout dageš. Tento přízvuk, dageš, je tedy rozhodující pro zjištění, zda JHVH nese svoje vlastní samohlásky nebo zda je označeno samohláskami slova ADONAJ. Jak se tedy podle písařů těch nejspolehlivějších kodexů vyslovuje ŠIN připojené k JHVH? Ž 144,15 ukazuje, že JOD nenese dageš – ani v Aleppo kodexu, ani v Leningradském kodexu, ani v Sassoon, ani v 652 z knihovny univerzity v Cambridge. To proto, že JHVH se má podle písařů číst jako "ADONAJ".

7. Předpona MEM-HEJ s pomlčkou makef
MAH- znamená „co“ nebo „jak“. Je-li MAH připojeno ke slovu začínajícímu na JOD, přijímá samohlásku „a“ patach, a sousední písmeno JOD dostává dageš. Takže například v Ž 84,2 MAJEDIDOT, "jak krásné", nese JOD dageš a šva. Tutéž diakritiku bychom měli vidět, pokud by se JHVH mělo vyslovovat „JEHOVAH“ – „MAJEHOVAH“. JOD by mělo nést dageš. Jak se vyslovuje MAH- připojené ke slovu začínajícímu na ALEF jako ve slovu ADONAJ? Také zde platí pravidlo, že MAH- přijímá samohlásku „a“ kamec; nikdy nenese dageš: Například MAENOŠ, "co je člověk" (Ž 8,5), MAADIR, "jak skvělé" (Ž 8,10). Tento přízvuk, dageš, je zde tedy spolu se samohláskou, kterou MAH- nese, rozhodující pro zjištění, zda jméno JHVH nese svoje vlastní samohlásky nebo zda je označeno samohláskami slova ADONAJ. Jak se tedy podle písařů těch nejspolehlivějších kodexů vyslovuje MAH- připojené k JHVH? V Micheášovi 6,8 – „co od tebe JHVH žádá“, se písaři všech kodexů shodují, že MAH- nese samohlásku „a“, kamec, tedy nenese patach, a v připojeném JOD není přízvuk, dageš. Také v tomto případě proto, že JHVH se má podle písařů číst jako "ADONAJ".

8. Dotazovací HEJ a jeho označování diakritikou
Je-li HEJ ve funkci členu, není nikdy ve spojení s JHVH. Je-li HEJ připojené k JHVH, jde vždy o dotazovací HEJ. Toto spojení se vyskytuje na jediném místě v Tanachu. Dotazovací HEJ se běžně označuje samohláskou chataf patach, „a“, což je kombinace patach a šva. Před hrdelní hláskou jako je ALEF a/nebo před písmenem nesoucím šva přijímá samohlásku patach, „a“. Protože není možné, aby dvě písmena vedle sebe obě nesla šva, toto HEJ své šva ztrácí a z chataf patach mu zůstává jen patach. V Sd 18,14 v Aleppo kodexu je spojení HAJEDATEM (= víte?), kde HEJ nese patach a následující JOD je označeno šva. Je to stejná situace, jako kdyby bylo dotazovací HEJ připojené k JHVH, jež by se vyslovovalo JEHOVAH. Pak by se mělo toto spojení vyslovit „HAJEHOVAH“ a HEJ by bylo označené samohláskou patach. Jaká je situace, je-li toto dotazovací HEJ připojené ke slovu ADONAJ? ALEF, první písmeno slova ADONAJ, nese samohlásku chataf patach. Protože platí pravidlo, že pokud se před něj připojí písmeno nesoucí samohlásku patach, dochází ke zkrácení, viz výše. Takže HEJ spolu s ADONAJ se vyslovuje „HADONAJ“ (nikoli „HAADONAJ“). Jak se tedy podle nejpřesnějšího písaře Aharona ben Ašera vyslovuje dotazovací HEJ připojené k JHVH? V Jer 8,19 vidíme, že HEJ nese samohlásku patach a JOD není označené vůbec, což působí uměle, protože bychom pod JOD očekávali šva. Je to proto, že tento písař čtenáři napovídá, že se má zde místo JHVH číst „HADONAJ“. V Leningradském kodexu, v Cairo kodexu i v kodexu Sassoon vidíme totéž.

9. Svědectví BEGADKEFAT – BET, GIMEL, DALET, KAF, (PE) A TAV
Jde o šest písmen hebrejské abecedy, která všechna mají dvojí výslovnost, některá i v moderní hebrejštině: vyslovují se tvrdě (když písmeno stojí na začátku slova) a jsou označeny znakem pro přízvuk, dageš. Tento dageš se však vynechává, následuje-li písmeno ze skupiny BEGADKEFAT po otevřené slabice označené znakem mercha, který přikazuje vyslovit tuto otevřenou slabiku navázaně s následujícím slovem. Pokud by následovalo slovo s dageš, vyslovovalo by se to špatně, proto se „b“ mění na „v“, „p“ na „f“ a ostatní písmena se místo tvrdě vyslovují měkce. Pokud by se tedy JHVH mělo vyslovovat „JEHOVAH“, jež končí otevřenou slabikou, a bylo označené znakem pro spojování mercha, musela by se následující slova začínající písmenem ze skupiny BEGADKEFAT vyslovovat měkce. Pokud je ale předcházející slovo končící otevřenou slabikou označené znakem (například ravia) pro čtení odděleně od slova následujícího, pak se první písmeno navazujícícho slova, je-li ze skupiny BEGADKEFAT, čte tvrdě. Najdeme-li tedy JHVH se znakem pro navázání s následujícím slovem, tak pokud by se mělo toto jméno číst „JEHOVAH“ končící otevřenou slabikou, muselo by se v dalším slovu začínajícím písmenem ze skupiny BEGADKEFAT číst toto písmeno měkce. Naopak slovo ADONAJ končí „AJ“, a protože tato dvojhláska funguje jako uzavřená slabika, mělo by se první písmeno následujícího slova začínajícího hláskou ze skupiny BEGADKEFAT číst tvrdě, a to i v případě, že je slovo ADONAJ označeno spojovacím znakem.

• Příklady s BET:
  V 1Sa 12,5 nese Aleppo kodex svědectví o tom, že se JHVH nevyslovuje „JEHOVAH“, protože by muselo následovat slovo začínající BET měkkým „VE“, ale následuje tvrdé „BE“ – nevyslovuje se tedy „(JEHOVAH) VACHEM“. Máme zde i přes spojovací akcent na JHVH výslovnost dalšího slova „BACHEM“, tedy tvrdé „B“, nikoli měkké „V“, což je důkaz, že jde o instrukci vyslovovat nikoli „JEHOVAH“, ale „ADONAJ (BACHEM)“. Totéž vidíme s BET v Aleppo kodexu v Joz 11,8; v Leningradském kodexu v Ž 2,11; v Cairo kodexu v Iz 27,1; v kodexech Sassoon Ž 27,14 a v Dt 3,26; v Petrohradském kodexu v Iz 5,25. Všechny uvedené případy svědčí pro vyslovování „ADONAJ“ tam, kde je napsáno JHVH.
• Příklady s GIMEL:
  Joz 10,30; Iz 49,7: v Aleppo kodexu, Leningradském kodexu, Cairo kodexu i Sassoon kodexu následuje po JHVH GIMEL s přízvukem dageš.
• Příklady s DALET:
  V Aleppo kodexu v 2Sa 24,15; Ž 37,5; v Leningradském kodexu v Ž 35,5; v Cairo kodexu v Ez 24,14 i v kodexu Sassoon v Ž 37,5. V Nu 10,29 je totéž jak v Sassoon 507, tak i v kodexu 4445 z britské univerzitní knihovny v Cambridge.
• Příklady s KAF:
  V Aleppo kodexu v Iz 54,8; v Ž 106,1 (HODU LADONAJ KI TOV); v Ž 107,1; 118,1 a 118,29; v Leningradském kodexu v Ž 18,21; v kodexu Sassoon v Ž 21,14; v kodexu 4445 v Nu 32,22 a totéž i v Sassoon 507.
• Příklady s TAV:
  V Aleppo kodexu Ž 109,15; v Leningradském kodexu Ž 19,8; 37,5; v Cairo kodexu Ez 24,14; v Sassoon kodexu Ž 21,14.

10. Význam značky rafe označující poslední písmeno
Rafe, která označuje písmeno, jež se dle NG čte jako neznělá hláska, a které vidíme v manuskriptech jako vodorovnou čárku nad koncovým písmenem HEJ v JHVH, podle NG definitivně prokazuje, že se JHVH má číst jako JEHOVAH (jehož poslední písmeno „h“ je neznělé) a nemá číst jako ADONAJ, protože „j“ znělé je. Tento argument opírající se o manuskript B 52 vypadá přesvědčivě. Písař tohoto rukopisu ale používal tuto značku nesystematicky, jen občas jí označil koncové HEJ, takže tento argument NG nemá žádnou váhu.

Závěry
Všechny kodexy bez výjimky respektují gramatická pravidla svědčící o tom, že samohlásky, jimiž je označeno Boží jméno JHVH, vedou čtenáře k tomu, aby místo skutečné výslovnosti Božího jména JAHVEH vyslovoval buď náhradní slovo „ADONAJ“ nebo, je-li sousedním slovem ADONAJ, aby místo něho vyslovil „ELOHIM“. Znaménka pro samohlásky, nikudot, jimiž je Boží jméno JHVH ve všech hlavních kodexech označeno, jsou prokazatelně samohláskami obou těchto titulů. Také předložkové předpony LAMED, BET, KAF i spojka VAV připojené k JHVH definitivně prokazují, že samohlásky jména JHVH patří zástupným slovům (titulům) ADONAJ a ELOHIM. Argumenty Nehemii Gordona o výslovnosti JHVH jako "JEHOVAH" jsou chybné a neobstojí ani v testech se samohláskami ELOHIM. Případů, kdy samohlásky zástupných slov nahrazujících JHVH jsou samohláskami slova ADONAJ je mnohem víc než případů, kdy jsou samohláskami slova ELOHIM. Jediná správná výslovnost Božího jména JHVH je podle všech gramatických testů JAHVEH.

Zdroje:

• https://www.hebrewgospels.com/yhwh
• Justin J. Van Rensburg. 2024. The Hebrew Revelation, James and Jude. 360 stran. ISBN-10: 0648639703
• Khan G. 2013. Ketiv and qere. Encyclopedia of Hebrew Language and Linguistics. ISBN 9789004176423
• https://www.sefardia.org
• The Jewish Encyclopaedia, https://www.jewishencyclopedia.com
• 1QS – The Rule of the Community. vi, 27-vii, 1-2

Jak se Bůh vlastně jmenuje a jak Jeho jméno správně vyslovit?

Možná se teď někdo diví, že taková otázka vůbec existuje. Proč by Bůh potřeboval jméno? A pokud ho má, jak to, že se o jeho výslovnosti lidé dohadují? V dějinách se toho událo mnoho, co nás udivuje.

Od Mojžíše asi do roku 500 před naším letopočtem znali Boží jméno všichni Izraelci. Jak se dočítáme v knize Rut, lidé v Betlémě se jím kdysi zdravili a žehnali si jím. Když přišli do Izraele Řekové a Římané jako okupační mocnosti, snažili se jejich vládci nejen o politickou a ekonomickou, ale i o kulturní nadvládu, a pod trestem smrti zakazovali nejen provádění obřadů předepsaných v Písmu, ale i vyslovování Božího jména, které je v hebrejských textech Písma napsané téměř sedm tisíckrát jako čtyři písmena, JHVH, jež jsou také souhrnně označována „tetragrammaton“.

JHVH, neznámý autor. CC-BY-SA-4.0

Aby židovští vůdci národ chránili, rozhodli se pro autocenzuru a místo JHVH zavedli vyslovování náhradního slova, ADONAJ. V několika případech, kde slovo ADONAJ stálo před JHVH, aby nedošlo k opakování a posunutí významu, se toto spojení ADONAJ JHVH vyslovovalo náhradně: „ADONAJ ELOHIM“.

Stará hebrejština je zapsána v souhláskách. Když všichni věděli, jak se která kombinace souhlásek vyslovuje, nebyl s tím problém. Samohlásky do ní přidávali až pozdější písaři od konce 5. stol. n.l. působící v komunitách v Jeruzalémě, Tiberias a v Mezopotámii, když rukopisy přepisovali, aby se výslovnost s jazykovou asimilací Židů v exilu nezapomněla a neztratila. Když písaři opatřovali samohláskami Boží jméno JHVH, tak jeho jednotlivá písmena (souhlásky) v duchu té autocenzury označili, jako kdyby tam bylo ve skutečnosti napsáno „ADONAJ“, případně „ELOHIM“. Písaři však nebyli obyčejnými řemeslníky množícími texty. Byli též znalci gramatiky a někdy i těsnopisu, a jak vyplývá ze svitků od Mrtvého moře, i kódování či šifrování textu. 

Největší autoritou mezi všemi písaři je Aharon ben Moše ben Ašer (zkráceně Ben Ašer) z Tiberias u Galilejského jezera žijící v 10. stol. n.l. (zemřel roku 960 n.l.), který přepsal Starý zákon, Tanach. Jeho Aleppo kodex je považován za závaznou normu masoretské diakritiky, což je systém různě uspořádaných a umístěných znamének, čárek a teček, které pomáhají text nejen správně vyslovovat, ale i zpívat (nejen žalmy se v synagogách zpívaly). Ben Ašer je také autorem hebrejské gramatiky; napsal sbírku gramatických pravidel a masory, Sefer dikdukei ha-Te´amim (Gramatická analýza přízvuků). Aleppo kodex je proto i vzorovou učebnici hebrejské gramatiky včetně pravidel výslovnosti.

Následujících sedm rukopisů Starého zákona označených masoretskou diakritikou je považováno za spolehlivé texty: Aleppo a Leningradský kodex, Cairo kodex, kodexy Sassoon 507 a 1053, kodex 4445 z Britského muzea a Petrohradský kodex. Slouží k vzájemnému doplňování chybějících nebo porušených částí textu i k ověřování gramatických pravidel. A tedy jako spolehlivé vodítko i k tomu, jak Boží jméno správně vyslovovat, protože gramatická pravidla určují, co je a co není možné. Při respektování všech gramatických pravidel lze dojít jen k jediné možné výslovnosti Božího jména.

Znalci hebrejské gramatiky, kteří se necítili být vázáni zákazem vyslovovat místo JHVH „ADONAJ“, „ELOHIM“ nebo „HA ŠEM“ = „to jméno“, takzvaní „jahvisté“, vyslovovují Boží jméno „JAHVEH“ (v angličtině psáno YAHWEH). Další velkou skupinu tvoří „jehovisté“, kteří Boží jméno vyslovují „JEHOVA/JEHOVAH“. Stoupenci těchto táborů se navzájem přesvědčují, že mají pravdu právě oni. Situaci občas zpestřují ti, kteří bez základní znalosti hebrejštiny přinášejí své inovativní leč absurdní návrhy a prosazují úplně jinou výslovnost, například „JAHAVAH“ (v angličtině YAHAWAH).

Na výslovnosti jména JHVH (anglicky YHWH) se profiloval PhD. Nehemia Gordon. Prohlašoval, že se Boží jméno zpravidla vyslovuje JEHOVAH a jen někde JEHOVIH. Odvodil to z obráceného pořadí při čtení hebrejské věty HAJA, HOVE, JIHJE - „Ten, který je, který byl a který bude“. Kdyby tuto větu četl správně, dostal by „HAHOVE“.

Gordon také tvrdil, že výslovnost tohoto jména „Jehovah“ byla po tisíc let tajemstvím, a že se písaři, kteří věděli, jak se vyslovuje, ale kvůli cenzuře v něm neoznačovali prostřední ze samohlásek, občas „upsali“ a chybějící samohlásku „o“ (nazývanou cholem) doplnili správně. Své tvrzení postavil na dvou tisících manuskriptů, které ho údajně potvrzují. Jenže písař Ben Ašer měl ve zvyku vynechávat značku pro „o“ (=cholem) i ve slovu ADONAJ, proto ho vynechával i při vpisování samohlásek tohoto slova do tetragrammatonu, JHVH.

Nehemia Gordon svou verzi doprovodil příběhem, jak tento „objev“ uskutečnil právě v okamžicích zásahu letadel do dvou věží WTC v New Yorku. Vše publikoval na Nehemiaswall.org i knižně a svou až agresivní argumentací přesvědčil mnoho lidí, kteří důvěřovali jeho vzdělání a odborné erudici. Včetně autora tohoto článku předtím, než se seznámil s fundovanou s kritikou tvrzení Nehemii Gordona od Justina Van Rensburgera.

Není totiž pravda, že by byla výslovnost Božího jména tajemstvím, což dosvědčují nejen manuskripty z desátého století n.l., ale také první tisky Starého zákona z osmdesátých let 15. století. Nehemia Gordon navíc falešně argumentoval i v oblasti gramatických pojmů.

Rodina Van Rensburgerových se věnuje studiu, přepisům a překladům autentických hebrejských manuskriptů Nového zákona, které se vynořují z knihoven a muzeí po celém světě a jsou zpřístupňovány díky digitalizaci. Tyto texty Rensburgerovi porovnávají nejen s řeckými texty Nového zákona, ale i s hebrejskými texty Starého zákona (= Tanachu), se Septuagintou, aramejskou Pešitou i s latinskými texty Písma. Justin Van Rensburg odvedl veliký kus práce na zpřístupňování těchto textů zájemcům z řad široké veřejnosti. Nejenže čte a porovnává, posuzuje a přepisuje, ale i překládá do angličtiny autentické hebrejské rukopisy evangelií Marka, Matouše, Jana, Lukáše, knihu Zjevení, listy Jakuba a Judy a dělá rozbory z hlediska textové kritiky, vše s pozoruhodnou přesností a pečlivostí.

Výslovnosti Božího jména věnoval 15 dlouhých videí, ve kterých podrobně a na základě gramatických pravidel obsažených v manuskriptech rozebírá gramatické důvody, proč je možná pouze jedna jediná výslovnost Božího jména, a to „JAHVEH“. Zájemci o tuto argumentaci se mohou více dozvědět zde https://www.hebrewgospels.com/yhwh a také v dalším příspěvku na těchto stránkách.

Argumentace Justina Van Rensburga se opírá nejen o rukopisy opatřené masoretskou diakritikou, ale i o skutečnost, že zkráceniny Božího jména JAH, JAHU nebo JEHO, zpravidla na začátku nebo na konci vlastních jmen (jako ve jménu Chizkijah, nebo Jehonatan, či ve slovu halelujah), zakázány nebyly a nepodléhaly tedy cenzuře. Nenesou proto znaménka pro samohlásky zástupných slov (což je v manuskriptech běžné), ale svá vlastní.

Zde už ještě tolik, že Boží jméno bylo lidem sděleno u ohnivého keře, kde Mojžíš také dostal pověření vrátit se do Egypta a vyvést odtamtud utlačovaný lid, potomky Abrahama, Izáka a Jákoba. Aby mu věřili, odhalil mu Stvořitel své jméno: EHIJE AŠER EHIJE = Jsem který jsem. To když o sobě mluvil v první osobě: „JHJH = JÁ JSEM“. Když měl toto jméno Mojžíš sdělit lidu v Egyptě, měl jim říct „JHVH = ON JE“, ve třetí osobě.

Jeden americký pastor na sebe prozradil, že když byl malý, myslel si, že Ježíš je křestní jméno a Kristus příjmení; že se narodil manželům Kristovým.. Ježíš skutečně je křestní jméno, v hebrejštině JEŠUA znamená záchrana – proto anděl řekl jeho otčímovi Josefovi, že se nemá bát vzít si Ježíšovu matku Miriam (=Marii) za ženu, a dal mu instrukci: „Porodí syna a dáš mu jméno JEŠUA = Záchrana, protože zachrání svůj lid z jeho hříchů.“ (Matouš 1,21). Spojitost Ježíšova jména se záchranou se však v překladech zcela ztratila. Přepisem hebrejského jména JEŠUA do řečtiny vznikl IESOUS a z toho do latiny IESUS a také náš JEŽÍŠ. Ve Starém zákoně se slovo JEŠUA vyskytuje 78krát.

Ješua v různých jazycích Bible. Stevert. CC-BY-SA-PD-self

A „Kristus“ z řeckého slova CHRISTOS je titul, který znamená „Pomazaný“ ve smyslu „vybavený k určitému úkolu“. Je to totéž co Mesiáš, hebrejsky MAŠIJACH. Králové bývali „pomazáváni“ olejem, který jim byl vylit na hlavu, protože olej je symbolem Ducha svatého, který provázel vládce při jejich kralování na Ježíše v podobě holubice sestoupil při křtu = ponoření v Jordánu.

A proč se tím vším na echad.cz zabýváme? Těch důvodů je celá řada. Probereme zde ty hlavní. 

Bůh Otec dal svému synu Ješuovi/Ježíši své jméno, jež dosvědčuje, že nemají začátek ani konec

• Zjevení 14,1: A uviděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na svých čelech napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce.  (ČSP) 

Čteme-li tento zápis v Českém studijním překladu, nevíme, zda jde o jedno jméno společné Otci i Synu, nebo jde o dvě různá jména – jedno Otcovo a druhé Synovo. Podívejme se tedy na různé řecké a hebrejské zdroje i na překlady. Začneme-li od konce, tedy od překladů do češtiny a do angličtiny, rychle zjistíme, že některé překládají „jméno jeho i jméno jeho otce“ (ČSP, Pavlík, Žilka, Petrů, B21, Jeruzalémská bible, Col, Sýkora, Škrabal, Roháček, Překlad krále Jakuba, Murdock, Izraelská autorizovaná verze, Thomsonův, Websterův, Idiomatický překlad či Moffattův překlad), zatímco jiné jen „jméno jeho otce“ (Kraličtí, Nová bible kralická, Nový kovenant). Vyplývá z toho, že zdrojové texty pro tyto dvě skupiny překladů byly odlišné.

Skutečně: krátkou verzi, „jméno jeho otce“, TO ONOMA TOU PATROS AUTOU, má Textus receptus či Béza, ale delší verzi se jménem syna, „jméno jeho i jméno jeho otce“, TO ONOMA AUTOU KAI TO ONOMA TOU PATROS AUTOU, má Moderní řecká bible, Tischendorfova 8. edice NZ, 3. edice UBS – NA27 či SBL.

Kratší verze je založená na řeckých byzantských textech, které zpracoval Erasmus jako Novum Instrumentum omne (1516). Dnes je znám jako Textus receptus, jehož předchůdce byl podkladem pro národní překlady v době reformace (Lutherův, Tyndaleův překlad); proto jej traduje i Překlad krále Jakuba a náš Kralický překlad. 

Delší verze je založená na znění kodexů Vaticanus a Sinaiticus, jejichž řecké texty v roce 1881 připravili jako podklad pro překlady do národních jazyků Westcott s Hortem. Na tuto textovou tradici navázali Nestle s Alandem, jejichž zpracování má již 28 vydání. Jak jsme viděli, tato verze se stala podkladem pro většinu našich překladů Nového zákona. 

Jak tento „oříšek“ alternativního čtení rozlousknout? Je jedna z těch verzí chybná, nebo nesou cennou informaci obě dvě? Podívejme se do autentického hebrejského textu Zjevení z manuskriptu Oo.1.16, který byl nalezen v indickém Cochinu, jehož text, jak napovídá jazykový rozbor Justina Van Rensburga, pochází možná až ze 3. století n.l. Ten také nese kratší verzi, HAŠEM ŠEL AVIV. 

Lze z toho vyvodit, že ti stojící na hoře Sijón s tím Beránkem měli na svých čelech napsáno jedno jméno, JHVH, tedy jméno Otce, ale věřící z byzantské tradice věděli, že toto jméno JHVH je současně i jménem, které Otec dal Synu, takže JHVH je jménem, které Syn sdílí s Otcem - poukazuje na jejich věčnou existenci.

• Slavná Ježíšova "velekněžská modlitba" v 17. kapitole Janova evangelia obsahuje tuto prosbu: Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako jsme jedno my (verš 11). To je další svědectví Písma, že Otec dal své jméno Ježíši. 

Ježíš dosvědčuje, že sdílí stejné jméno s Otcem i s Duchem svatým

• Jak vyplývá z výše uvedeného a též z Matouše 28,18-20, JHVH není jen jménem Otce a Syna bez počátku a konce, ale i Ducha svatého, jak slyšelo jedenáct učedníků: Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“

Boží jméno je slavné a svaté, provází je síla a moc

Zachariáš 14,9: Jahveh bude králem nad celou zemí. V onen den bude Jahveh jediný (ECHAD) a jeho jméno bude jediné (ECHAD).

Téma ´Boží jméno´ je nevyčerpatelné. Žalm 72,17 říká: Jeho jméno bude trvat navěky; jeho jméno poroste, dokud bude slunce, budou si jím žehnat, všechny národy je budou blahoslavit. Žalm 111,9: jeho jméno je svaté a vzbuzuje bázeň. Přísloví 10,7: Památka spravedlivého je požehnaná, ale jméno ničemů zpráchniví. Př 18,10: Jméno JHVH je pevnou věží, spravedlivý do ní poběží a bude v bezpečí. Př 22,1: Lepší je vyvolit dobré jméno nežli velké bohatství, oblibu nežli stříbro a zlato.

JHVH si vyvolil jedno místo - Jeruzalém, aby tam Jeho jméno přebývalo, a zaslíbil svému lidu, že zajistí jeho návrat na toto místo: Když se však navrátíte ke mně, budete zachovávat mé příkazy a plnit je, i kdyby byli vaši zapuzení na konci nebes, shromáždím je odtamtud a přivedu je na místo, které jsem vyvolil, aby tam přebývalo mé jméno. (Nehemiáš 1,9)

Joel 3,5: Své svaté jméno dám poznat uprostřed svého lidu Izraele a nenechám už své svaté jméno znesvěcovat. I poznají národy, že já, Jahveh, jsem Svatý v Izraeli.

Ezechiel 39,7: Své svaté jméno dám poznat uprostřed svého lidu Izraele a nenechám už své svaté jméno znesvěcovat. I poznají národy, že já, Jahveh, jsem Svatý v Izraeli.

V Izajášovi 56,6-7 Stvořitel říká: Také cizince, kteří se připojují k JHVH, aby mu sloužili a aby milovali jméno JHVH, aby byli jeho služebníky, kteří všichni zachovávají sobotu před znesvěcením a drží se pevně mé smlouvy, ty přivedu na svou svatou horu a rozradostním je ve svém domě modlitby; jejich zápaly a jejich oběti budou vystupovat pro zalíbení nad mým oltářem. Vždyť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.

Sofonjáš 3,9: Tehdy změním národům rty v čisté, všichni budou vzývat jméno Jahveh a budou mu svorně sloužit.

Jeremiáš 10,6: Není nikdo jako ty, Jahveh. Jsi veliký a veliké a mocné je tvé jméno. 

Izajáš 42,8 říká: Já jsem JHVH, to je mé jméno. A svou slávu jinému nedám, ani svou chválu modlám.  

Jak Boží jméno JHVH psát - či překládat?

Tak už víme, že překlad podobných výroků jako je ten v Exodu 15,3 „Hospodin je válečník, Hospodin je jeho jméno“ je dost nešťastný. Při překládání je lépe jméno JHVH ponechat jako tetragrammaton nebo přepsat v jeho pravé výslovnosti Jahveh, ale je hodně nešťastné používat označení „Hospodin“. Nejen proto, že existoval pohanský bůh Odin, ale že v dnešní češtině si každý vybaví spíš příbuzné slovo „hospoda“ spojené s pivem a jinými alkoholickými nápoji (nic proti pivu), než již poněkud archaické slovo „hospodář“ spojené s péčí o statky mu svěřené. JHVH přece vše stvořil a svěřil lidem, ne naopak. I když nade vším vládne, a péče je součástí té vlády, je to pouze jeden aspekt Božího charakteru, podstaty či samotné existence, kterou jméno JHVH vyjadřuje.

Vnucuje se také otázka, zda označování Stvořitele titulem „Hospodin“ není braním Jeho jména nadarmo, připomínáním cizích bohů či dokonce znesvěcováním, před čímž varují tyto verše: Nebudeš brát jméno JHVH, svého Boha, nadarmo, protože JHVH nenechá bez trestu toho, kdo bere jeho jméno nadarmo (Exodus 20,7; Deuteronomium 5,11); Jméno cizích bohů nebudete připomínat, nebude slyšet ze tvých úst (Exodus 23,13); Neznesvěcujte mé svaté jméno, abych byl posvěcen mezi syny Izraele. Já jsem JHVH, který vás posvěcuji (Leviticus 22,32).

Na druhou stranu: Už víme, jaké jméno uslyšel Mojžíš, jaké při střetu s pohanskými proroky vzýval Eliáš na hoře Karmel (První královská 18,24-26) nebo jakým jménem si lidé žehnali.

Zdroje:

• https://www.hebrewgospels.com/revelation
• Justin J. Van Rensburg. 2024. The Hebrew Revelation, James and Jude. 360 stran. ISBN-10: 0648639703
• https://obohu.cz/bible