Co je krevní smlouva?
Lidé mezi sebou odedávna uzavírali dohody a smlouvy, ústní nebo písemné, o tom, jaké mají povinnosti a práva ohledně majetku, práce a všeho ostatního.
To, čeho si cenili nejvíc, tedy života nejen vlastního, ale i potomstva, rodiny či kmene, potřebovali zabezpečit co nejpevnější smlouvou. Tou nejsilnější smlouvou byla ve všech lidských společenstvích vždy smlouva krevní. Při ní oba partneři přebírají zodpovědnost jeden za druhého ve všech oblastech života - práv, prostředků, závazků včetně dluhů a jiné zodpovědnosti. Nelze ji anulovat bez smrti toho, kdo ji porušil.
Většina lidí ji dnes zná z filmu Vinnetou, který ji uzavřel se svým pokrevním bratrem Old Shatterhandem. Člověk vstupoval do krevní smlouvy nejen z přátelství a kvůli práci či obchodu, ale hlavně kvůli ochraně před nepřáteli. Anglický cestovatel Stanley napsal, že uzavřel 120 krevních smluv s různými africkými kmeny, což mu v Africe umožnilo bezpečně cestovat. Do zářezů na paži se vtíral popel či hlinka, aby byly trvale viditelné. Smluvní partneři byli zavázáni pro sebe navzájem položit své životy. Kdyby někdo takovou smlouvu porušil, jeho nejbližší by byli povinni ho zabít a tato smlouva zavazovala i další generace.
V historii se krevní smlouva praktikovala v různých formách, ale jejich vzorem je biblický model. Stará smlouva či Starý zákon ji označoval hebrejským slovem B´RIT, jež znamená řezat či říznout tak, až teče krev. I manželská smlouva je podle biblických měřítek a požadavků smlouvou krve – o svatební noci vytéká z protržené panenské blány krev, jíž se manželství stvrzuje (Mal 2,14; Př 2,17).
Krevní smlouva se mezi lidmi uzavírá buď říznutím do dlaně a podáním rukou, aby se krev obou účastníků smlouvy smísila (z čehož se pravděpodobně vyvinul zvyk podávání ruky), nebo se účastníci řízli do zápěstí pravé ruky a předloktí přiložili k sobě. Pohanské národy nechaly kapat krev do poháru s vínem či jinou tekutinou a pak z něho smluvní partneři pili. David v jednom žalmu říká: „Nebudu pít tu krev co oni“, zřejmě v narážce na tyto praktiky vedoucí ke kanibalismu. Bible požívání krve zakazuje s odůvodněním, že v krvi je život.
V důsledku krevní smlouvy se partneři stávají každý neoddělitelnou součástí toho druhého. Je to nejpevnější smlouva, jaká může existovat. Biblický postup, který se dodržoval, sestával z řady úkonů, počínaje výměnou plášťů, což znamenalo: Dávám ti svůj život a vše, co mám. Pokračovaly výměnou opasků, které se používaly k nošení zbraní: Symbolizoval se tím závazek pomoci při napadení. Následovalo podélné rozpůlení obětního zvířete, jehož půlky se pokládaly hřbetní částí k sobě, ale tak daleko, aby mezi nimi mohli stát oba účastníci, nejprve zády k sobě, poté obejít poloviny po osmičce symbolizující nekonečno a na konci se setkat tváří v tvář. Tím ukázali, že zemřeli sami sobě a budou pro toho druhého žít až do smrti. Že souhlasí s tím, aby s nimi bylo naloženo stejně jako s tím zabitým zvířetem, pokud by smlouvu porušili. Pak si udělali zářezy a nechali smísit svou krev. Tím demonstrovali, že už nepatří sami sobě a že začali žít společným životem. Potom si vyměnili jména nebo si ke svému jménu oba přidali část jména svého smluvního partnera. Tím prohlásili: „Vše mé je teď tvé. Patřím ti i se svým majetkem, můžeš si kdykoli vzít bez ptaní co potřebuješ. Kdybych zemřel, převezmeš péči o mé děti a moji rodinu. Jsi také zodpovědný za mé dluhy. Vše co mám patří tobě, a vše co máš ty patří mně – zisky i dluhy“. Pak jedli smluvní jídlo, zpravidla chléb. Lámali ho a jedli společně a říkali: „Tento chléb představuje mé tělo a protože ho jíš, stávám se součástí tebe, jsme jeden celek“. Když poté pili víno, říkali: „Toto víno symbolizuje moji krev, a ta je od této chvíle i tvou krví. Jsem teď v tobě a ty jsi ve mně, jsme jedno tělo“. Následně udělali památník na svědectví, že uzavřeli tuto smlouvu – buď nakupili hromadu kamení nebo zasadili strom. Takto uzavřeli přátelství. Přítelem člověka se mohl nazývat jen ten, kdo s ním vstoupil do krevní smlouvy, a členové jeho rodiny.
Svrchovanou krevní smlouvu však uzavřel s člověkem sám Bůh. Adam po svém stvoření dostal vůči Zemi podobné postavení autority jako Bůh vůči celému vesmíru – všechno měl pod nohama (Žalm 8).
Tím, že neposlechl Boha a přestoupil jeho jediný příkaz nejíst z jediného stromu, předal Adam svoji moc nad Zemí nepříteli a ztratil těsný kontakt s Bohem, který je Životem, čímž přišel o své odění Boží slávou a postihla ho „smrt smrtí“ – smrt duchovní. Proto mohl satan při pokušeních na poušti Ježíši říct, že mu byla dána veškerá moc a že ji může dát komu chce (Lukáš 4,6). Adam znamená „člověk“, toto označení zahrnuje i Evu. Když bychom rozebrali slovo adam, ALEF-DALET-MEM pomocí paleohebrejských znaků, kde ALEF znamená „silný nebo mocný“, DALET znamená „dveře či otvor“ a MEM znamená „velké množství, jako voda v moři“, dostáváme tento význam slova adam: silné/významné dveře/vstupní brána pro velké množství (lidí).
Bůh zabil obětní zvíře, z jehož kůže udělal Adamovi a Evě oděv – to byla první krevní smlouva v dějinách lidstva. Protože je důsledkem hříchu smrt (Řím 6,23), musel Bůh nechat po hříchu člověka zemřít nevinné zvíře, jehož krev byla pro odpuštění toho hříchu prolita jako by „na úvěr“, k přikrytí hříchu. Tím však nebyl hřích definitivně odstraněn a lidem nebyla vrácena Boží sláva, jakou měli Adam s Evou na počátku.
Již tehdy ve třetí kapitole Genesis proto Bůh prohlásil, že se postará o dokonalou nápravu, když řekl hadovi: Položím nepřátelství mezi tebou (hadem) a ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím (druhý Adam = Ježíš). Ono potře tobě hlavu (zbaví tě vlády) a ty potřeš jemu patu (uštkneš ho, tedy ho usmrtíš).
Aby byl Boží plán obnovy proveden, musel najít Bůh člověka, který mu věřil a se kterým mohl vstoupit do smlouvy, aby skrze něho mohl legálně na Zemi působit: „Já budu tvým Bohem a ty budeš mým služebníkem“. Tímto člověkem byl Abram. Jeho jméno znamená Vyvýšený otec množství (lidí). Bůh mu slíbil, že jeho semeni dá zemi Kanaan a že ho bude chránit. Když byl ve stu letech a jeho ženě bylo devadesát, ještě bez zaslíbeného potomka, uzavřel s ním Bůh krevní smlouvu (15. kapitola Genesis). Abram znal její závažnost a nepochyboval, že syna dostane i přesto, že vše tělesné mluvilo proti tomu.
Že je třeba přinést zvíře jako oběť věděl už Ábel – a Bůh jeho oběť přijal. Také Noe obětoval zvířata. Smlouva s Abramem byla ale unikátní. Byla to smlouva krve, s rozpůlenými zvířaty a procházením mezi jejich polovinami. Tím, kdo mezi nimi procházel, byl sám Bůh Otec jako kouřící pec a Ježíš jako planoucí pochodeň. Místo Abrama zaujal Ježíš, On tu smlouvu krve uzavřel s Otcem místo Abrama. On je tím prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Jedině on mohl zaplatit výkupné požadované k tomu, aby člověk mohl zase vejít do spojení s Bohem a tím i do duchovního, nekončícího života.
Při uzavírání této smlouvy dostal také Abram jiné jméno – Abraham (Genesis 17). Pokud vezmeme začátek Abramova jména, ABR (vyvýšený otec), přidáme k němu konec Boží jména JEHOVAH, AH (podívej), a doplníme konec Abramova jména, AM (velké množství), dostaneme ABR-AH-AM, Abraham (Otec pozoruhodného množství). Od té doby se Bůh představoval jako Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba, jako když mluvil s Mojžíšem z hořícího keře (Exodus 3,6). Také Sarai dostala nové jméno, SAR-AH. Abraham se k této smlouvě přiznal obřízkou, při níž také teče krev.
Bůh se tedy zavázal dát sám sebe, dát svého syna. Chtěl zjistit, zda je také Abraham připraven dostát té smlouvě krve. Jeho drama se odehrává ve 22. kapitole Genesis. Ale Abraham věřil Bohu natolik, že pro něho byl schopen obětovat vše, včetně syna zaslíbení, protože věřil v Boží věrnost a Izákovo vzkříšení (Židům 11,19). Bůh nežádal od Abrahama víc, než co byl sám ochoten udělat. Opatřil jiného beránka, místo Izáka: Skrze sebe samého přisáhl jsem, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému: Požehnám velmi tobě, a velice tě rozmnožím. Požehnáni budou v semeni tvém všechny národy země, protože jsi uposlechl hlasu mého.
Ježíš jako beránek Boží byl tím, kdo byl povolán, aby se stal místo nás hříchem a my se stali Boží spravedlností v Něm. Vrátil lidem odění Boží slávy: A já slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim (Jan 17,22).
Celý Starý i Nový zákon je svědectvím o tom, že ti, kteří se přiznávají k oběma krevním smlouvám, té staré založené na obětních zvířatech, jejichž krev hřích přikrývala, i té nové založené na smrti Božího obětního beránka Ježíše, jehož krev hřích zcela odstraňuje, žijí vítězným životem, protože se k nim přiznává sám Stvořitel.
Podle knihy Stena Nilssona, Krevní smlouva, kterou v roce 1993 vydalo Slovo života, Praha, s využitím dalších zdrojů, viz Boží jméno JHVH zde
