Nate Buzz při rozhovoru v pořadu So Be It, https://www.youtube.com/watch?v=oL8f4gIVegE
Z rozhovoru bývalého holywoodského herce Nathanaela Busolica známého jako Nate Buzz, o jeho vztahu k Bibli a židovskému lidu. Nate Busolic investoval jedenáct let života a mnoho úsilí, aby se stal holywoodským hercem. Když se mu to konečně podařilo, byl zklamán, že všechna ta námaha mu nepřinesla očekávané uspokojení. Na velké křesťanské konferenci v Atlantě ve státě Georgia ho zasáhla otázka pastora, kterou si potřeboval položit sám: „Co je ve vašem životě to nejdůležitější?“ Odpověděl si, že herectví. Ten pastor pak ale řekl: „Není-li to Ježíš, nikdy vás to neuspokojí.“ To byl okamžik zjevení pravdy v klíčovém okamžiku jeho života. Změnil si pak svůj profil na Tik Toku, kde se definoval jako „herec/společenský pijan“, na „následovník Ježíše, židovského Mesiáše“.
Často za mnou přicházejí Židé a říkají: „My vlastně nevěříme ve vaši knihu ani ve vaši víru.“ A já jim nejprve odpovídám: „Není to moje kniha. A není to moje náboženství. Zamyslete se nad tím. Věřím v židovského Mesiáše, který měl židovské následovníky v zemi Izrael. Je to váš příběh, do kterého se já jen vkládám, protože věřím slibům, které dal Bůh nejen vám, ale všem národům“.
Za posledních 19 měsíců (= od té doby, co veřejně přiznal, že následuje židovského Mesiáše) jsem přišel o mnoho. Měl jsem hodně práce na knihách, které byly zrušeny z nezveřejněných důvodů. Herci se mnou už nekomunikují. Dřív jsem dělal hodně setkání s fanoušky. Teď mi není dovoleno být ve stejné místnosti s některými herci, kteří nechtějí být spojováni s nikým, kdo podporuje stát Izrael. Takové věci se dějí. To je v pořádku. Pro mě je důležité, a jsem za to vděčný, že jsem následovníkem Ježíše. Když se zamyslíte nad tím, co Ježíš říká v Matoušovi 5, 6 a 7, kdyžvystoupil na horu v Galileji a mluví o blahoslavenství. Začíná slovy: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ A pak pokračuje sérií charakteristik, které definují jeho pravého následovníka. Ale ta poslední, kterou považuji pro nás jako Ježíšovy následovníky za nejdůležitější, je „Blaze těm, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost“. To je ta zkouška. Já jsem začal v pokoře a řekl Bohu, že svůj život nechci. Nemám Králi co nabídnout. Klečel jsem na kolenou a prosil o odebrání mého samostatného života. Věděl jsem, že nejsem hoden ničeho. A byl jsem veden cestou, na níž jsem měl být podroben zkoušce.
Ježíš se obětoval a zemřel, abych mohl žít z lásky. Mám-li být ve skutečném křesťanství, musím také něco obětovat, abych mohl svou lásku dokázat. A pronásledování je důkazem toho, že to, co dělám, dělám z lásky. A tak všechno to, co jsem ztratil, začnete chápat skrze slova Pavla ve Filipským, kde říká: „Všechno, co jsem ztratil, považuji za odpad ve srovnání s poznáním Krista, s poznáním Mesiáše.“
Ztratil jsem toho mnoho, ale lidé za mnou neustále chodí a říkají: „Moc vám děkujeme. Jsme vám tak vděční. Víme, že jste ztratil mnoho. Proč to děláte?“ A líbí se mi, že to, co jsem ztratil, dokazuje, že miluji. Proto je to tak silné. Máte podíl na utrpení. Jít po úzké cestě znamená jít proti tomu, co dělá celý svět. Podrobujete se Boží vůli, která spočívá v návratu židovského národa do země. Každý, kdo se k nim přidá, bude pronásledován. Ale tím dokazuji svou lásku, protože Láska mě zachránila. Pro mě je to docela jednoduché.
Hollywood je ale těžký oříšek. Když jsem se stal křesťanem, čelil jsem pronásledování jen do menší míry. Bylo to zřejmě období přípravy typu „Lidé mě nemají rádi, protože jsem křesťan“, které mě dovedlo k: „Lidé tě budou nenávidět, když řekneš, že jsi křesťanský sionista“, a já sionista jsem. Věřím. A co je pro mě sionismus? Sionismus je víra v sliby, které dal Stvořitel lidu, a jejich naplnění. Je to jednoduché. Včera jsem seděl na pláži se dvěma izraelskými dívkami a sledoval západ slunce. Řekl jsem jedné z nich: Chci, abys napsala do chatu GPT toto: „Kolik let uplynulo od Adama do narození Abrahama?“ A ona to napsala a vyšlo 1948 let. Zeptal jsem se: „Kdy byl Izrael znovu založen?“ Odpověděla: „V roce 1948.“ Zeptal jsem se: „Co tím Bůh říká? Říká: Moje smlouva s Abrahamem stále platí stejně, jako že se Abraham narodil 1948 let po Adamovi.“
Můžete si to ověřit. Izrael se zrodil znovu v roce 1948. Bůh vydává prohlášení národů a vydává prohlášení svému lidu, a je to mocné. A udělal spoustu podobných věcí i v našich životech. Proto děláme to, co děláme, proto jsme ochotni se obětovat a ve své vlastní vlasti být nenáviděni za to, co děláme.
Ztratil jsem všechno a Bůh ze mě udělal vítěze. Ano, vyhráváme všechno, co si dokážeme představit. Tím, že obětujeme své životy. A tím, že obětujeme své životy, získáváme, a to pro svět není logické. Je to obrácené naruby. Povím vám jeden příběh. 5. října 2023 jsem byl v New Yorku. Dva dny před 7. říjnem jsem šel na Times Square. Byla tam celá skupina náboženských židovských mužů, kteří věří, že rabi Nachman je Mesiáš. Nevím, jak se to hnutí jmenuje, ale byla tam celá skupina. Mávali vlajkami a volali: „Messiah, Messiah, Messiah, Lubavich“. Byl jsem zvědavý a zeptal jsem se: „Mám na vás pár otázek. Narodil se Lubavich v Betlémě?“ A oni na to: „Ne, narodil se na Ukrajině.“ Řekl jsem: „Ale podle Tanachu se přece Mesiáš musí narodit v Betlémě. Podle proroka Micheáše.“ A oni to opravdu nevěděli. Pak mi jeden z nich řekl: „No, a kdo je podle tebe Mesiáš?“ Možná si mysleli, že jsem Žid. A já jsem řekl: „Věřím, že Ješua je haMashiach.“ Všichni na mě plivali. Plivali na mě. Doslova na mě plivali. A já jsem řekl: „Ano.“ A oni odešli. Všichni na mě křičeli a říkali mi hrozné věci. A odešli a všichni kolem se na mě dívali. Pak ke mně přišel jeden Žid a řekl: „Jsem Žid. Je mi líto, co ti udělali.“ A já jsem řekl: „To je v pořádku, bratře. To je v pořádku“. A on na to: „Jsem opravdu šokován tím, jak jsi reagoval. Jsem šokován tím, jak jsi to přijal a nijak na to nereagoval.“ Odpověděl jsem: „Víš co? Sláva patří Bohu.“ Zajímavé na tom je, že nemám nic proti těm děckám, které na mě plivaly. Je docela možné, že by se na mě dnes podívaly a řekly: „Díky, že podporuješ Izrael. Jsi úžasný.“ Ale zde je ten paradox: Člověk by si myslel, že taková zkušenost mě přiměje, abych 7. října řekl: „No, já těmto lidem pomáhat nebudu. Při takových stát nebudu. Přede dvěma dny na mě jejich skupina na Times Square plivala“. Jde ale o to, že mě nemotivují činy lidí. Motivuje mě vůle Otce.
Náš svět chce teď kategorizovat židovskou identitu jako identitu malé skupiny lidí. Jako by to byli právě oni, kdo bude reprezentovat židovský národ před světem. A stačí, aby se jeden člověk zachoval nevhodně, nebo jeden Žid ve funkci generálního ředitele společnosti udělal něco nečestného a pochybného, a celý národ za to dostane vinu. Vy všichni jako Židé víte, že rozmanitost, hloubka, šířka a rozsah židovské identity jsou neuvěřitelně veliké. Je to tak obrovské. Máte etiopské Židy a irácké Židy, jemenské Židy, Židy ze Španělska, z Polska, a není to jeden typ lidí. Někteří jsou náboženští, někteří sekulární, někteří ultraortodoxní. V judaismu existuje tolik různých forem. A bohužel je to tak, že vás všechny hodí do jedné skupiny, do jedné kategorie. Často říkám, že židovský národ se stal obětním beránkem světa. Ať je problém světa jakýkoli, obviňujeme z něj Židy. Obviňme je. Pokud jsme proti kapitalismu, Židé jsou kapitalisté. Pokud jsme proti komunismu, Židé jsou komunisté. Pokud jsme proti rasismu, Židé jsou rasisté. Ať už svět chce mít nebo definovat jakýkoli problém, používá Židy jako obětní beránky. Ale ve skutečnosti je židovský lid důkazem, že Bůh Izraele existuje. Ta nenávist je podvědomě a duchovně namířena proti Stvořiteli vesmíru. Jemu ublížit nemohou. Tak se zaměřují na to nejlepší, co mají, na jeho děti. Ano, na jeho milované, na zřítelnici jeho oka. A říkají: „Pokud tě nemůžeme zabít, uděláme to, co můžeme. Zaměříme se na to, co miluješ. Víme, že je miluješ, tak se na ně zaměříme.“ Tento argument lze biblicky doložit.
Židé jsou vyvolení pro dobro i pro zlo. Víte, co tím myslím? Vraťme se k Tóře, ano? Miluji Bibli. Tady je toho tolik. První vražda v Tóře byla Kainova vražda, který zabil svého bratra Ábela, že? Zabil ho ze žárlivosti, protože Bůh udělal rozhodnutí. A teď přijde to zajímavé: Milujeme Boha, který nám dává svobodnou vůli se rozhodnout. A nenávidíme Boha za to, že se rozhoduje. A to je to, co židovská identita dokazuje světu: Nemáte rádi Boha, protože se rozhoduje.
Jednou za mnou přišly v Jeruzalémě dvě náboženské dívky a povídali jsme si a já jsem mluvil o tom všem, a ony si nejdřív myslely, že jsem Žid, a ptaly se: „Jsi Žid?“ A já jsem odpověděl: „Ne, abych řekl pravdu, jsem křesťan.“ A ony na to: „Proč se nechceš stát Židem? Mluvíš jako Žid. Chováš se jako Žid. Víš o judaismu víc než my. Proč by ses nestal Židem?“ A já jsem řekl: „Protože to není můj příběh.“ Mám na výběr. Mám na výběr to, co měl Kain v knize Berešit. Měl na výběr se buď podívat na rozhodnutí, které Bůh učinil, a ocenit ho, snažit se ho pochopit a těšit se z něj, nebo se proti němu postavit. To mám na výběr jako křesťan, jako ne-Žid. Nemusím být středem příběhu. Nemusím být vyvoleným člověkem. To by bylo jen moje ego a moje pýcha. Chci být v tom příběhu jedičkou. Ano. Ale pro pravého křesťana je důležitý ten příběh, o mě nejde. Jde o Boha a o to, co dělá. A tak mám na výběr. Můžu se podívat na to, co Bůh dělá s židovským národem, a můžu se proti tomu postavit, k čemuž se křesťanství opět začíná přiklánět, což je tragické. Nebo se můžu podívat na příběh židovského národa a můžu vyvyšovat to, co Bůh dělá, protože je to příběh lásky, který se odehrává před našimi očima.
Ti Židé, kteří se k nám chovají nepřátelsky, mohou mít nějakou zkušenost s křesťanstvím, která je možná zranila nebo ovlivnila, nebo jim byla vštěpována rodiči. Když se snažíš setkávat s lidmi, ti se často našemu poselství brání. To, co jsem se jako křesťan naučil, je, že moje práce není někoho obracet na víru. To nemůžeme, je to nemožné. Když učedníci přišli k Ježíši a ptali se, kdo může být spasen, Ježíš říká: „Pro člověka je to nemožné, ale pro Boha je možné všechno“, a tak to není můj úkol. Židé se mě někdy skoro bojí, protože se ptají, jestli jsem přišel, abych je obrátil na víru. A já často říkám, že bych to nedokázal, ani kdybych se snažil. Ale mám za úkol ukázat lásku Mesiáše, kterého následuji. To je vše, co mohu udělat.
Tomu věřím, a říkám to i jako někdo, kdo strávil značnou část svého života v Izraeli, ale kdo zároveň pevně věří v Ježíše Mesiáše. Kdyby židovská identita dospěla k víře a pochopení toho, kým Ježíš skutečně je, zahanbila by nás. Byli by tak dobří v následování Mesiáše, že by zahanbili moderní křesťanskou identitu. To rozhodně. My máme židovskému světu za co děkovat, protože jejich odolnost a tvrdohlavost nezměnit se mi dala i po 2000 letech šanci hledat, snažit se najít historického, autentického židovského Ježíše. Stále ho mohu nacházet, a to proto, že se tak silně drželi své identity a víry. A pokud by to stejné pronásledování, kterému všichni Židé čelí jen proto, že se jako Židé narodili, bylo uplatněno na moderní západní křesťanský svět, všichni by asi řekli: „To nestojí za to. Lidi se mě snaží zabít. Lidi se mě snaží zničit. Nemůžu ani nosit kříž.“ Odcházeli by v masách. Ale Židé mají odolnost, kterou jim Stvořitel vložil do duše, a budou se držet až do samého konce. „Ať se stane cokoli, i když se mě tento svět snaží jakkoli vyhladit, já se držím toho, čím jsem, čím jsem povolán být, a to je být Židem“, což je podle mě krásné a silné. A tak si myslím, že jako křesťané máme velkou odpovědnost. Musíme si uvědomit, že vše, co se v historii stalo, nemůžeme jen tak vymazat a nahradit. Nemůžeme předstírat, že během holokaustu lidé nechodili v neděli do kostela, zatímco Židé byli odváženi do vyhlazovacích táborů. Máme práci a naše práce je tak jednoduchá. Pokud radikální křesťanství, které bylo nenávistné a rozdělující, odradilo lidi od pochopení Mesiáše, pak musím Židy radikálně milovat, takovým způsobem, že se pro ně vzdám všeho, jen aby řekli: „Páni, nikdo nás takhle nemiloval.“ A to mi lidé říkají: „Nikdy jsme nečekali, že za našeho života uvidíme někoho, kdo není Izraelec ani Žid, jak nám dává všechno. Ty miluješ víc nás než my sami sebe“.
Chci se ještě jednou vrátit ke knize Genesis, protože ji miluji. Mohli bychom v ní zůstat celý den. Příběh Jákoba je silný a krásný a vypráví nám o počátcích vzniku Izraele. Jistě si pamatujete, že Jákob je postava, která byla přejmenována z Jaakova, podvodníka, na Izraele, toho, kdo zápasí s Bohem. Když Jákob utíká před svým bratrem Ezauem a jde do domu svého strýce, uvidí krásnou dívku, Ráchel. Je moc krásná a on se zamiluje. Je to láska na první pohled. A on si říká: „To je moje žena. To je moje nevěsta.“ Je to milostný příběh. Co udělá? Pracuje sedm let. Sedm dlouhých let. Zamyslete se nad tím. Kdyby tu byla dívka, kterou milujete, a někdo by vám řekl: „Můžeš ji mít, ale musíš pracovat sedm let, než s ní budeš moct mít jakýkoli intimní vztah nebo se s ní vůbec sblížit.“ Udělali byste to? Jákob ano, tak moc ji miloval. Pracoval sedm let. Co se stane v noci jeho
svatby? Dostane Ráchel? Ne. Dostane nečekanou nevěstu. Lea nebyla očekávaná. Jákob má na výběr. Mohl by říct: „Dobře, vezmu si Leu. Nemám s tím problém. Už jsem pracoval sedm let.“ Nebo: „Ne, miluji Rachel. Hluboce ji miluji.“ Přijme tedy svou ženu Leu, tu nečekanou nevěstu, a pracuje dalších sedm let, aby získal svou první lásku. Křesťané, poslouchejte. Ješua přišel před 2000 lety a podle evangelií sám říká: „Přišel jsem pro ztracené ovce Izraele.“ A když vstoupil do Jeruzaléma na Květnou neděli, plakal. Ješua neplakal proto, že věděl, že jde na kříž. Plakal, protože věděl, že jeho první láska nebude ta, kterou dostane při své první návštěvě. Dostane nečekanou nevěstu. Nečekaná nevěsta se objevila v okamžiku ukřižování, kdy římský voják, který ho probodl, pohlédl na Ježíše Mesiáše a řekl: „Ty jsi opravdu Syn Boží.“ Souhlasíte? Tehdy přišla neočekávaná nevěsta.
A teď, křesťané, sledujme, jak Bůh, Mesiáš, pracuje dalších sedm let, aby získal svou první lásku. Jeho první láskou je židovský lid. Vždy bude jeho první láskou. Sledujeme milostný příběh. Potřebuji si položit otázku, zda vím, že se zde odvíjí milostný příběh. Potom se buď postavím proti Božímu milostnému příběhu s jeho prvním smluvním lidem, nebo budu sledovat, jak se ten milostný příběh rozvíjí. Přivedl je zpět do jejich země. Chrání je. Zajišťuje jim obživu. Povýšil je, aby v okamžiku, kdy Mesiáš přijde na Olivovou horu, pohlédli na toho, kterého probodli, jak předpověděl prorok Zachariáš. Budou plakat a truchlit, ale také poznají, jak vypadá pravá láska. Protože jsme tě odmítli. Popřeli jsme tě. Proč by ses vracel a zachraňoval nás? A tehdy si uvědomí, jak vypadá Boží láska.
Víte, co se mi na židovském národu líbí? Židé nejsou Židy jen podle vyznání, ale i podle etnického původu. Nikdy nemůžete přestat být Židy. Potkávám mnoho sekulárních Židů. Často se mě ptají, co během svého pobytu v Izraeli dělám, a vždy se dotazují: „Sdílíš evangelium? Sdílíš Ježíše?“ A já odpovídám: „No, nejprve je třeba, aby se Židé vrátili k Bohu Izraele“. Mnozí z nich jsou tak sekulární, že Boha úplně opustili. Jak mohu mluvit o složitosti naplnění Božích zaslíbení skrze Mesiáše, když oni neznají ani jednoduché věci, jako je to, kdo je Stvořitel, a jaká zaslíbení dal? Jsem frustrovaný z křesťanů, protože bereme verše z Tanachu, aplikujeme je na náš vlastní život a odmítáme ty původní posluchače, jimž byly určeny. Dokonalým příkladem je toto: „Žádná zbraň vyrobená proti tobě nebude úspěšná.“ To říká prorok Izaiáš. Ke komu Izaiáš mluví? K židovskému lidu. „Žádná zbraň vyrobená proti tobě nebude úspěšná“. My křesťané často říkáme, že žádná zbraň namířená proti mně nebude úspěšná. To je Boží slib. Souhlasím. Ale když se to děje v reálném čase v Izraeli, v roce 2025 nebo 2024, tak to neuznáváme. Proč? Írán dvakrát vystřelil rekordní počet balistických střel na území Izraele. Byl jsem tady, když došlo k prvnímu útoku, a pamatuji si jen zprávy, že na nás letí asi 300 raket, balistických raket a sebevražedných dronů. Netušili jsme, co se stane. Ale ani jedna balistická střela, raketa nebo cokoli jiného, co bylo vystřeleno z Íránu, nezpůsobilo jedinou izraelskou oběť. Žádná zbraň namířená proti vám neuspěje. Bůh skrze tento lid mluví svou pravdu. A my jako křesťané musíme říci: „Jestli je s nimi Bůh, kdo by mohl být proti nim?“ Proto si nemůžeme vybírat verše a brát si jen to, co se nám líbí. Další verš je v Žalmech. Žalmy milujeme, že? Lidé rádi citují: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Když procházím údolím stínu smrti, nebudu se bát“. Bereme to a přivlastňujeme si to. Ale když Bůh říká: „Jestli zapomenete na Jeruzalém, ať se vám jazyk přilepí k patru a pravá ruka ať přestane fungovat“, přijímáme i toto? Mám pocit, že jako křesťané jsme zapomněli na Jeruzalém a zapomněli jsme na vztah. I v Izaiášovi 40 Bůh říká: „Mluv k mému lidu laskavě a potěšuj ho.“ To říká. Proč nebereme tento verš a neříkáme: „Musím být vůči židovské identitě laskavý, protože k tomu mě Bůh povolal“?
Co bych doporučil křesťanům na celém světě, chtějí-li začít podporovat Izrael, ale bojí se nebo nevědí, jak to udělat? Především si uvědomte, že za to budete pronásledováni. Je to zkouška. Kdykoli skutečně následujeme vůli Otce, přijde pronásledování. Ježíš neříká, že budeme možná pronásledováni, že budeme možná čelit problémům. Říká: „V životě budete čelit problémům, budete pronásledováni.“ To by vlastně mělo být tím nejzřetelnějším znamením, že podporujeme Izrael. Vyzývám každého, kdo nás sleduje. Sdílejte něco pozitivního o Izraeli a uvidíte, jaká bude reakce. Řekl bych, že jsem optimistický pesimista. Jsem pesimistický, protože vím, co Bůh ve svém Slovu již řekl. Bude to ošklivé.
V proroku Zachariášovi Bůh říká, že se proti Jeruzalému a Judsku obrátí všechny národy. Všechny. A my nyní vidíme, jak se to rodí. Vím tedy, že to bude zlé. Jákobovo utrpení se blíží. Je to ale jako když sledujeme například fotbalový zápas. Je poločas a můj tým prohrává 0:5. Díváte se na zápas a říkáte si: „Ach ne. Z toho se nemůžeme dostat, je to hrozné.“ Ale možná jsem to zaznamenal předem a už znám výsledek. Vyhráli jsme 10:5. Vím, že to bude zlé, vím, že to vypadá zle, ale vím, že Bůh zvítězí, protože kdo má poslední slovo? Bůh. Když Bůh promluví. Odkud to máme? Z knihy Jób. Jób trpí. Job prochází hroznými okolnostmi. A v knize Jób ani nedostaneme odpověď na to, proč Job trpí. Bůh přichází. Promlouvá. A Job si uvědomí: „Slyšel jsem o tobě. Myslel jsem, že tě znám, ale teď tě vidím.“ A tady je to krásné. Bůh má poslední slovo. Vím, že Bůh má poslední slovo i nad zlovolností člověka a nad tím, co vidíme, že se děje s židovskou identitou. Je mi líto Hamásu. Je mi líto národů tohoto světa, které povstávají proti židovskému lidu, protože to vy budete stát před Stvořitelem vesmíru a on vás bude soudit, protože jste nepochopili svůj úkol.
Domnívám se, že židovský lid musí následovat Ježíše, aby dosáhl spásy? Samozřejmě že ano. Rozvedu to. Existuje jen jedno řešení pro záchranu, a to skrze Mesiáše. A židovský člověk, rabín, by se mnou souhlasil. Kdybych teď šel za rabínem a řekl mu: „Svět je v troskách. Je to katastrofa. Co budeme dělat?“ On by odpověděl: „Neboj se, Mesiáš přichází.“ Aha, dobře. Mesiáš přichází. A ty věříš, že Mesiáš to vyřeší? „Ano. Mesiáš to vyřeší“. Tohle je na židovském národu zajímavé. Když vejdu do synagogy nebo sedím s rabínem, můžeme vést nekonečné rozhovory o tom, co Mesiáš udělá a jak to udělá, a oba v něj budeme mít naprostou víru. Je to jen otázka identity, že? Ano, spor je o to, kdo je ten Mesiáš. Každý židovský člověk, každý rabín věří, že problém vyřeší Mesiáš.
I rabín ale přiznává, že sami se očistit nemůžeme. Můžeme se čistotě přiblížit. Můžeme se snažit a dělat všechno možné, abychom se pokusili čistoty dosáhnout, ale všichni hluboko uvnitř víme, že není možné, abychom se stali skutečně dokonalými, bílými jako sníh, s našimi krvavě červenými hříchy, které nás pohltily a opotřebovaly. A pro mě je důležité pomoci židovskému lidu to pochopit. Oni k tomu nemají teologii, to pochopení, že Mesiáš musí trpět, abych já mohl získat. Nemají to dnes a neměli to ani před 2000 lety, když Ježíš vzal své učedníky do Cesareje Filipovy a položil jim otázku: „Za koho mě lidé považují?“ A oni odpověděli: „Někteří říkají, že jsi ten, jiní říkají, že jsi onen“, ale pak Petr řekl: „Ty jsi syn živého Boha.“ A Ježíš řekl: „Máš pravdu. Nikdo jiný kromě mého Otce ti tuto informaci nedal.“ To je pro nás opravdu důležité. Nikdo, ani já, ti to nedal, což znamená, že nemohu přesvědčit Žida, že Ježíš je Mesiáš. To může udělat pouze Otec, když chce. Je to jeho práce. A je to smysl jeho slávy, že to dělá.
Ale pak se píše, že Ježíš s nimi začal mluvit otevřeně a řekl jim, že teď musí jít do Jeruzaléma, kde bude zabit a vydán náboženským vůdcům. A tehdy Petr řekne: „Ne, ne“, a Ježíš odpoví: „Jdi za mnou, satane“. Co nám to říká? Že ani před 2000 lety nemohl židovský lid pochopit, že smyslem bylo, aby Bůh vzal na sebe lidskou podobu, obětoval se a zemřel, abychom mohli pochopit hloubku, délku a šířku jeho lásky. Pro ně neexistuje žádná teologie, protože nikdy nic takového neviděli. Často říkám židovskému lidu: „Jste lid, který byl nenáviděn všemi, ale milován jedním. A kdo je ten jeden?
Tak je třeba, aby plně pochopili, kým On je. To se ale nestane prostřednictvím slov. Protože nikdo z lidí nebyl nikdy opravdu přesvědčen slovy. Vždy nás přesvědčí činy. Jsou nejmocnějším hybatelem, protože činy jsou skutečné. Můžu říkat spoustu skvělých věcí, ale pokud v každodenním životě nedělám nic, je to bezvýznamné. Je to bezcenné. Jakub by to nazval vírou bez skutků, která je mrtvá. Ano. Musí to být prostřednictvím našich činů. A vaším činem je jít za lidmi, setkávat se s nimi tam, kde jsou, vést s nimi rozhovory a otevírat jim židovskou identitu: „Hej, kým je Mesiáš?“ A co je důležitější: „Myslíte si, že potřebujete Mesiáše?“ Všichni lidé potřebují Mesiáše, jak Židé, tak pohané. A Židé vědí, že potřebují Mesiáše, protože často říkají: „Čekáme na Mesiáše“, což je pro mě skvělé, protože s nimi mohu souhlasit. Ale mohl bych být velmi sebevědomý v tom smyslu, že bych mohl přivést člověka do bodu, kdy by na základě Písma uvažoval o tom, že Ješua by mohl být Mesiášem. To pro mě není těžké. Podle mě je to vlastně docela snadné. Pokud s židovským člověkem sedím dost dlouho a provádím ho Písmem a on má slušné znalosti, mohu ho k tomu velmi snadno dovést. Velkým problémem je ale přesvědčit Židy, že Ješua není jen Mesiáš, ale sám Bůh. Tam se jejich vůle zlomí. To je zajímavé. Ale zase je tu úžasná otázka, kterou můžete položit na základě textu, protože Bůh se podle jeho slova o svou slávu s nikým nedělí.
Zmíněný rabín tedy řekl, že nás zachrání Mesiáš. Jenže teď máš, rabíne, problém. Ty uctíváš modlu, já ne. Protože já identifikuji Mesiáše se samotným Bohem, protože jen Bůh nás může zachránit z chaosu, který jsme vytvořili. Ty ale říkáš, že Mesiáš je jen člověk. Takže ty jsi ten, kdo uctívá modlu, ne já. Protože já věřím, že Mesiáš je Bůh. Věřím, že pro tento účel se stal člověkem. Je to stejný komentář, jaký jsem dostal na kanálu YouTube, že uctívání Ježíše je modlářstvím. Ano, bylo by to modlářství, pokud by Ježíš nebyl Bohem. Přesně tak: Uctívání člověka jako Mesiáše je modlářstvím.
Uctívání zdi, ke které židovský lid chodí a modlí se, je modlářstvím. Byl jsem s židovským průvodcem a stáli jsme před Západní zdí (=Zdí nářků) a mluvil jsem s ním o Ježíši. Chtěl jsem mu položit otázku, nad kterou by mohl přemýšlet. Řekl jsem: „Řekněme, hypoteticky, že bychom, ty a já, přenesli Žida z prvního století, který měl druhý chrám, a postavili ho vedle nás a nechali ho se jen dívat. Co myslíš, co by viděl?“ Podíval se na mě a řekl, že by mu to připadalo bizarní. „Modlí se ke zdi, která není ani významná. Je to opěrná zeď, kterou postavil král Herodes“. A já jsem řekl: „Ano, ale něco to dokazuje. Dokazuje to tobě i mně, a dokazuje to i Židovi z prvního století, že potřebujeme něco fyzického, protože nedokážeme zcela pochopit věci duchovní“. A na Stvořiteli je krásné to, že tak hluboce rozumí naší zlomenosti. Říká: „Vím, že mě nemůžete uctívat jen v duchu. Musím se vtělit, protože pokud to neudělám, budete uctívat zeď. Budete uctívat budovu. Budete uctívat rabína. Budete uctívat něco v tomto světě. A já chci, abyste uctívali mě, protože já jsem ten, koho potřebujete. Tak vám prokážu laskavost.“
Zde je další příklad. Když Adam a Eva zhřešili, Bůh vytvořil to krásné místo, rajskou zahradu, a do zahrady zasadil strom. Můžeme se ptát, proč to Bůh udělal? Proč jsi do zahrady Eden dal strom? Vypadá to, jako bys nás připravoval na neúspěch, protože pokud z toho stromu jíme, zemřeme. Jsme odděleni. Proč bys to dělal? Ale strom něco dokazuje. Protože jakmile bylo něco, co nemohli mít, museli se rozhodnout, zda budou důvěřovat Bohu. A důvěra a ten prvek důvěry ve strom dokazuje něco o Stvořiteli. Chtěl skutečný vztah, protože skutečný vztah přichází s důvěrou. Bůh tedy zasadil strom, aby muž a žena věděli, že s nimi chtěl mít skutečný vztah, a ten strom je zkouškou. My jsme v této zkoušce selhali, protože jsme se na strom podívali, zatoužili po něm a jedli z něj. Slova Ježíše v Kafarnaum jsou proto tak mocná, když říká: „Pokud nebudete jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít na mně podíl.“ Bůh znal náš problém ze zahrady. Pokud něco uvidíme, budeme to chtít a budeme si to chtít vzít. Bůh tedy říká: „Dobře, dám vám něco, co si můžete vzít. Pokud se nedokážete oddělit od fyzické oblasti a uctívat mě pouze v duchu, vezmu na sebe tělo. Abyste měli něco fyzického, na co se můžete dívat, a mohli mě uctívat tváří v tvář, stejně jako Mojžíš měl se mnou vztah tváří v tvář“. Je to všechno v Tóře.
Ale mnoho náboženských Židů bude proti tomu stále bojovat a říkat: „Ne, ne. My jen uctíváme.“ A tak vám zde dám radu jako ne-Žid. Berte to tak, jak to je. Ježíš říká: „Pokud vaše spravedlnost nepřevyšuje spravedlnost farizejů, nikdy nevejdete do království nebeského.“ A dnešní náboženští vůdci jsou podle mě ekvivalentem farizejů. Dodržují pravidla. Dodržují předpisy. Dělají to vše, ale jsou to jen lidé. A my víme, jací lidé jsou. Musíme se povznést nad pravidla, nad pokyny, ale udělat to můžeme jen prostřednictvím lásky. Lásky, která lidi mate. Ale musíte do toho jít. Nejde jen o to, že dodržuji zákony. Jde o to, co zákony motivuje. Mluvil jsem s těmi dívkami, jak jsem říkal, když jsme byli na pláži, a řekl jsem jim: Chci se vás na něco zeptat: Jaký je rozdíl mezi tím, je-li někdo motivován zákonem, a mezi tím, je-li motivován láskou? Větší rozdíl neexistuje. Například, kdybych byl váš manžel a řekl vám: „Nikdy bych vás nepodvedl, protože vím, že je to špatné“. Nebo bych řekl: „Nikdy bych vás nepodvedl, protože vás miluji“. Výsledek je v obou případech stejný, ale ta motivace je zcela odlišná. Je zajímavé, že pokud jsme motivováni pouze tím, co je dobré a špatné, v následování dobra selháváme. To mohu říct s jistotou.
Z rozhovoru Nate Buzze s Jeffem Morganem na kanálu So be it, https://www.youtube.com/watch?v=oL8f4gIVegE
