Mozaika podlahy modlitebny z Megidda, pohled z dronu
Když věznice na úpatří pahorku Megiddo (Tel Megiddo) u stejnojmenného města v severním Izraeli potřebovala další prostory, našli stavitelé úžasný poklad: Základy nejstaršího kostela kdy objeveného nejen v Izraeli, ale na světě vůbec. Pochází z roku asi 230 n.l. a svědčí o mnohém ze života rané církve.
Při záchranných vykopávkách, které vedli archeologové z Izraelského úřadu pro památky (IAA) pod vedením Yotama Teppera pomáhali i vězňové. Yotam Tepper v této oblasti prováděl archeologický průzkum již dříve, takže věděl, v jakých souvislostech tento nově nalezený kostel vznikl. Stávala zde stará židovské vesnice Kfar Othnay, v jejímž sousedství umístili Římané velitelství dvou svých legií, druhé (Traiana) a šesté (Ferrata). Později zde vzniklo byzantské město Maximianopolis na počest západního císaře Maximiana (286–305 n.l.). Skutečnost, že se v roce 325 biskup z Maximianopolis zúčastnil Nicejského koncilu, ukazuje, že zde ještě ve 4. století n.l. byla významná křesťanská komunita.
Archeologické nálezy z tohoto místa obsahují desítky střešních tašek s razítky obou legií a dvě pečetní razítka na chléb s nápisy Lic[i](nius) Priscus a Jul(ius) Maxim(us), protože vojenští pekaři razili do chleba razítka buď se jménem římského velitele nebo pekaře. Byly tu nalezeny i hroty římských kopí, nůž či bronzová soška římského domácího boha Lara.
Na okraji židovské vesnice byly odkryty základy velké stavby (20 x 30 metrů) s centrálním nádvořím obklopeným ze všech stran příbytky. V severní části, kde bydleli legionáři a jejich rodiny, byly nalezeny džbánky, hrnce a bazaltové mlýnky na mletí potravin. Ostatní části budovy sloužily k administrativním nebo vojenským účelům.
Jihozápadní roh této budovy sloužil jako modlitebna pro věřící, kteří působili v armádě, i pro místní křesťanskou komunitu. V nejjižnější části budovy se nachází prostor, který archeologové označují jako křesťanskou modlitebnu o rozměrech přibližně 5 x 10 metrů.
Mozaika z Megidda v původním zasazení do budovy. Z YT videa v=Rp14KC3KPiU
Pod středem předpokládaného oblouku klenby byly do dlažby sálu zapuštěny dva obdélníkové kameny. Ty zřejmě sloužily jako základ oltáře/stolu modlitebny, čemuž nasvědčuje dobře zachovaná mozaiková podlaha. Texty jsou na její jižní a severní straně, kde je kromě textu i obdélník obklopený osmi menšími, s osmiúhelníkem uprostřed.
V jeho středu jsou dvě opačně směrované ryby – křesťanský symbol pro Krista. Řecké slovo pro rybu je totiž ichthys; obsahuje počáteční písmena výrazu „Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel“ v řečtině (I[esous] Ch [ristos] Th[eou] Y[ios] S[oter]; Ι[ησουζ] Χ[ρισιοζ] Θ[εου] Υ[ιοζ] Σ[ωτηρ]). O rybách se často zmiňují evangelia, například v příbězích o rozmnožení chlebů a ryb (Matouš 14,16–21; 15,32–38; Marek 6,38–44; Lukáš 9,12–17), o úžasném úlovku Šimona Petra na Galilejském moři (Lukáš 5,4–7) a o zázračném úlovku ryby, v jejímž břiše Petr našel minci, aby zaplatil půl šekelu jako daň za Ježíše a za sebe (Matouš 17,24–27). V té době ještě nebyl hlavním křesťanským symbolem kříž.
Řecké nápisy v mozaikách analyzovala přední izraelská epigrafka Leah di Segni. Jeden ze severní strany podstavce stolu svědčí o postavení žen v rané církvi, protože nese jména čtyř žen, Primilly, Cyriacy, Dorothey a Chreste. Druhý nápis vzdává čest muži, který mozaiku zaplatil, a řemeslníkovi, který ji vyrobil: Gaianus, zvaný také Porphyrius, centurion, náš bratr, nechal na vlastní náklady vyhotovit dlažbu jako projev štědrosti. Brutius provedl práci. To jasně ukazuje, že ti, kteří se v této síni modlili, byli i římští vojáci. Dárcem byl římský důstojník, centurion. O společenství věřících svědčí výraz „náš bratr“.
Nápis obsahující výraz Bůh Ježíš Kristus z mozaiky v Megiddu, z YT videa v=Rp14KC3KPiU
Třetí nápis jednoznačně dokazuje, že toto místo mělo sloužit náboženským potřebám křesťanské komunity organizované v římském vojenském táboře. Odstraňuje také jakékoli pochybnosti o tom, že uprostřed sálu kdysi stál stůl – darovaný ženou jménem Akeptous: „Akeptous milující Boha obětovala stůl Bohu Ježíši Kristu jako památku.“ Slova „Bůh Ježíš Kristus“ jsou zkrácena a sestávají z prvního a posledního písmene dvou slov. Nad nimi je čára. Jde o nejstarší doložený výskyt později běžně užívaného označení Ježíše Krista. Je to nejstarší nápis, jaký byl kdy nalezen v Izraeli, a možná i kdekoli jinde, který zmiňuje Ježíše Krista jako Boha, a to celé století před Nicejským koncilem, kde došlo ke konsensu teologů v uznání Ježíšova božství.
Zajímavé je řecké slovo prosferein („obětovat“), které odráží jazyk evangelií; například tři králové, kteří následovali hvězdu z východu, „obětovali“ malému Ježíši dary zlata, kadidla a myrhy (Matouš 2,11). Slovo pro památku, mnemosynon, je použité ve Skutcích 10,4, kde se setník Kornelius stává prvním pohanem, jemuž anděl říká, že jeho modlitby a almužny vystoupily k Bohu jako památka (mnemosynon). Epigrafka Leah di Segni se na základě paleografie a srovnávání prvků v řeckých nápisech rovněž přiklání k datování do třetího století.
K datování stavby posloužily kromě paleografie nápisů i keramika a mince. Střepy z hliněných nádob nalezené pod podlahami budovy i nad nimi pocházejí ze 3. století. Též numismatické nálezy ukazují na 2. a 3. století. Všech 28 mincí nalezených v budově pochází ze třetího století nebo z předchozí doby.
Archeologie tedy datuje výstavbu budovy do první třetiny třetího století: období, které bylo pro křesťany klidné. Klid byl přerušen Maximianem, který se stal císařem v roce 235 n.l. a nechvalně proslul svým pronásledováním křesťanů.
Budova byla zřejmě opuštěna za vlády císaře Diokleciána (284–305 n.l.), který provedl rozsáhlou reorganizaci římské armády a přesunul velitelství šesté legie Ferrata. Archeologové nenašli žádné stopy po požáru, poškození nebo zničení. Před odchodem lidé nanesli na mozaiku silnou vrstvu omítky a střepů z keramiky, díky čemuž se dochovala v neporušeném stavu.
Nejbližší podobnou křesťanskou náboženskou stavbou je téměř soudobá budova objevená ve 30. letech 20. století Yaleovou univerzitou v Dura Europos v Sýrii. Šlo o běžný dvoupodlažní dům přestavěný na křesťanskou svatyni. Dobře zachované přízemí obsahovalo otevřené centrální nádvoří obklopené ze tří stran místnostmi různých velikostí a ze čtvrté strany portikem. Ačkoli neexistují jasné důkazy o tom, zda byla budova od počátku plánována jako náboženská stavba, nebo zda se jednalo o obyčejný obytný dům později přeměněný na kostel, druhá možnost se jeví jako pravděpodobnější, zejména proto, že tři místnosti prošly úpravami. Odstraněním příčky vznikla modlitební síň o rozměrech 5 x 13 metrů. U východní stěny byla vyvýšená plošina, na níž stál s velkou pravděpodobností oltář nebo biskupské křeslo.
Byla zdobena nástěnnými malbami zobrazujícími různé biblické scény: Dobrého pastýře, Adama a Evu v ráji, procesí modlících se žen, několik Kristových zázraků a další. Zajímavé je, že na podlaze byly nalezeny fragmenty fresek, které kdysi pokrývaly stěny budovy v Megiddo, v níž se nacházela modlitební síň.
Křesťanská stavba v Dura Europos je jasně datována do první poloviny 3. století. Jeden člen komunity vyryl do čerstvé omítky datum úpravy zdi v modlitebně (odpovídající roku 231 n.l.). Budova byla zbořena v roce 257 n.l. kvůli stavbě nové městské hradby.
Z Řecka a Říma je známo několik dalších předkonstantinovských kostelů zřízených v běžných domech. Jeden byl nalezen na ostrově Delos a další v Dionu v jižní Makedonii. Čtyři další domácí kostely byly nalezeny v Římě, zřízené v soukromých domech, jejichž majitelé měli k budovám právní nárok.
Raní křesťané začali používat domácí kostely ve druhém století. Domus ecclesia (domácí církev) nahradila „sborovou místnost“ používanou v apoštolském období a v posledních desetiletích prvního století. Domácí bohoslužebná shromaždiště církve druhého století ještě nebyly trvale zasvěceny jako pozdější kostely (ecclesia). Křesťanská shromáždění se přesouvala z jednoho obydlí do druhého v domech, které patřily členům společenství.
Na konci druhého a v průběhu třetího století byly domácí modlitebny opuštěny ve prospěch trvalejších prostor určených nejen k bohoslužbám, ale i k uspokojování různých dalších potřeb křesťanské obce. Křesťanské bohoslužby rané církve se zakládaly na modlitbách, kázáních a společných večeřích. Ve třetím století byly zavedeny obřady, které vedli vysvěcení duchovní. K tomu byly zapotřebí různé prostory, jako například křtitelnice, sakristie, učebny a zvláštní místnosti pro duchovní. Domácí církve třetího století byly podobné židovským synagogám: byla to společenská centra, která uspokojovala všechny náboženské a sociální potřeby členů společenství.
Během třetího století církevní otcové označovali tyto domácí církve různými jmény, jako například ecclesi, dominicum a domus Dei (dům Boží). Církevní otec Minucius Felix (kolem roku 200 n.l.) je nazýval sacraria (svatyně). Říká, že se nacházejí „po celém světě“ (per universum orbem). Origenes (185–254 n.l.) uvádí, že tyto domácí církve jsou „trvalým místem pro uctívání Boha“.
Během druhé poloviny třetího století (až do Velkého pronásledování za Diokleciána v letech 303–313 n.l.) měli křesťané období relativního klidu. Římští císaři byli zapojeni do občanských válek. V této době se křesťanům podařilo rozšířit stávající modlitebny a postavit nové. Církevní historik Eusebius (260–430 n.l.) popisuje „ta shromáždění zaplněná nesčetnými lidmi, a zástupy, které se shromažďovaly v každém městě, a proslulá shromáždění na místech modlitby; z tohoto důvodu se již nespokojovali s budovami starých časů a stavěli od základů kostely prostorných rozměrů po všech městech.“
Na počátku čtvrtého století, za vlády Konstantina, se křesťanství stalo náboženstvím Římské říše. V polovině čtvrtého století bylo postaveno několik monumentálních kostelů (jako například baziliky postavené nad Ježíšovým hrobem v Jeruzalémě a nad jeho rodištěm v Betlémě). Většinou však byly kostely stavěny podle tradic zavedených v posledních desetiletích 3. století.
Později se univerzálním architektonickým modelem pro křesťanský kostel stala bazilika, převzatá z řecké a římské architektury. Jedna z takových raných bazilik z první poloviny 4. století byla nedávno odkryta v Akabě (starověká Aila) u Rudého moře, těsně u hranic mezi Izraelem a Jordánskem. Byly odkryty i další dva bazilikové kostely z počátku 4. století: v Salone na dalmatském pobřeží Řecka a v Aquileji v Itálii u severního pobřeží Jaderského moře.
Mozaika z Megidda. Foto Megiddo Regional Council
Mozaiková podlaha kostela z Megidda byla od září 2024 na devět měsíců vystavena v Muzeu Bible ve Washingtonu, D.C., načež se vrátila do Izraele, kde bude zpřístupněna návštěvníkům a turistům v rámci stálé expozice tam, kde byla objevena. Je podobným zdrojem nových poznatků pro historiky církve, jakým jsou pro biblisty Svitky od Mrtvého moře. Je také dalším dílkem do mozaiky archeologických objevů potvrzujících pravdivost Bible.
Zdroje:
