„Chce-li mít člověk podíl na B. díle, musí být echad svým tělem, které jemu svěřeno jest, s tělem druhým; není dobré, aby byl člověk sám. Je-li však dána tělu možnost volby, není to o oddělení se od jednoty echad těla s tělem, ale o samostatnosti druhého těla v těle, tedy v onom vztahu, jenž obě tato těla tvoří. Dvě těla nejsou a nezůstanou propojena navždy, rodí-li se v obou tělech život, ale v době tvořícího se těla z jejich těl jsou obě spojena tak, že je nelze již více spojovat s těly jinými. Propojování s jinými těly zapříčiňuje soud. Dojde-li ke spojení z vůle jejich těl, nově narozené tělo nepovstane, byť došlo ke spojení jejich těl. Spojení musí narození předcházet, ale není postačující. Tedy zde leží onen bod. Bod, jenž klade na jedince ono: „ty se musíš“, avšak nedovoluje mu samostatně učinit onu změnu: „narodit se znova“. Není-li proto možné, aby se z vůle dvou lidí z jejich těl narodil nový člověk, není ani možné, aby se z vůle jednoho člověka ten samý člověk proměnil do „nového stvoření“ silou své vůle. Co z toho plyne?
Čekají-li Ninivští na vysvobození ze soudů, jež jsou Boží, nemohou přijmout nic jiného než to, co jim Jonáš musí donést. A protože není nikdo kromě Jonáše, kdo by jim ono vysvobození donesl, je vše k jejich vysvobození dojitím Jonáše do Ninive podmíněno. Jinými slovy, závěr si musíme každý, ať chceme nebo ne, udělat VŽDY stejný. To je smyslem celého záznamu, tak jak je zde v knize zapsán. A co z toho tedy vyplývá? To, že všechny úvahy budou směřovat opět ke stejnému echadickému cíli. Oddělením onoho plodu od stromu v zahradě vzniká touha po dokončení započatého. Koná-li člověk jakékoliv dílo, koná jej vždy podle předurčení, které nachází v sobě. Rada vznešená zní: dělejte to, co chcete Vy, i druhým, protože můžete mít naději, že oni to budou opakovat, tedy dělat Vám. V knize Jonáš je zapečetěn klíč k otevření zavřených Dveří. V čem spočívá? Právě v tom, že to budou ti druzí lidé dělat opačně. A tady vzniká onen problém, který se dá jednoduše nazvat „omezenost boha“. Možná bych měl skončit, ale pojďme ještě krůček dál. Můžeme-li nějakou hranici překonat, pak to jistě žádná hranice nebyla. Když však zajdeme až tak daleko, že žádnou hranici už nenajdeme, začneme pochybovat, zda námi překonaná hranice byla vážně ona poslední.
Dále cituji: „ ….Možná proto, když už Jonáš někam musel, vydal se místo do Ninive, kde žili potomci Cháma, raději do Taršíše, obývané potomky Jáfeta, který spolu s Jonášovým předkem Šémem přikryl nahotu svého otce Noema, čímž mu prokázal úctu i milosrdenství.“
Všechno musí mít svůj důvod, nesmí se ukázat nikde nic co by důvod či příčinu nemělo. Už i stvoření jako takové musí mít a vlastně má svou příčinu. Nic není samoúčelné, vždyť stojíme tam, kam nás postavil někdo jiný. Neděláme to, co chceme, ale musíme činit to, co si přejí síly dobra a zla, či co v nás koná samotný Nepomíjející. Jak je to možné? Jde o stejný princip, který je ukázán v knize Jonáš. Najdete jej i v jiných knihách, které mají stejný základ.
Toužíte-li po Didiho reakci na Váš diskusní příspěvek, neváhejte nám ho poslat.
